Před nedávne jsem měla na stránkách odkaz na metodu endogenního dýchání, se kterým jsem se seznámila prostřednictvím pana Dragomireckého...Tentokrát vkládám část rozhovoru s Jardou Duškem právě na toto téma...(Vloženo 6.11. 2013) 

Praktikujete také nějaké cvičení?

Právě – a do toho všeho jsem začal dýchat dle Frolova, začal jsem trénovat jeho endogenní dýchání. Já to všechno přičítám takovému souběžnému účinku všech těch věcí – „Čínská studie“, raw food, endogenní dýchání… Tohle všechno se nějak smontovalo dohromady… a najednou na to maso nějak nemám chuť. A jím také mnohem méně – jak říká Frolov, tím, jak dýcháte tou jinou technikou, vlastně potřebujete méně jídla. Takže já třeba celý den vlastně nejím, až se někdy divím, že jsem vůbec nic nejedl…

Máte nějaké chvíle, kdy takto speciálně dýcháte?

To já trénuju před spaním. Mám ten jeho trenažér, koupil jsem si ten sifonek… No, Frolov je takovej podivín. Přišlo mi to jednou mailem, že existuje Frolov a jeho endogenní dýchání, tak jsem si říkal, co to je, objednal jsem si knížečku plus speciální trenažér a říkal jsem si, no tak to zkusím, dýchat není špatný, koneckonců dýchat musíte pořád, proč se tedy nenaučit nějakou techniku. Četl jsem tu jeho knihu, ona se myslím jmenuje „Endogenní dýchání, medicína třetího tisíciletí“. A tenhle Rus se tím zabývá asi třicet let. On k tomu dýchání došel tak, že si kladl otázku, proč mořští živočichové nemají rakovinu. Ani žralok, ani delfín, velryba, dokonce existuje vědecký pokus, kdy „nakazili“ rakovinou žraloka, nějak to do něj chtěli vpravit, a ten žralok se s tím vypořádal po svém. To tam píše Frolov, to já nevím, já jen parafrázuju tu knížku. No a naopak, že suchozemští živočichové mívají rakovinu. Takže on si kladl otázku, kde je ten kámen úrazu. A napadlo ho, že to je ve způsobu dýchání. Dospěl k teorii, že běžné dýchání je škodlivé pro organismus.

To je úplně na hlavu…

Je to na hlavu, ale zároveň to má logiku. On říká: Viděli jste někdy někoho po sportovním výkonu? Připadá vám jako zdravý člověk? Ten přece vypadá jako někdo, kdo téměř umírá, a pak se z toho týden vzpamatovává. Potřebuje rehabilitaci, regeneraci, maséra… No a Frolov říká, že to je tím, jak se k buňkám dostává hodně kyslíku. Tak ten kyslík v buňkách provádí takový horký zážeh červených krvinek v plicích. Ty jsou hodně nabuzené, jdou do srdce, srdce je „frkne“ do tepen a pak se dostanou do celého těla. Jsou agresivní a ničí ty tepny. A nejzničenější jsou pak tepny u srdce. Proto se tam musí dělat „bajpásy“, proto je tam nejvíc problémů. On říká, že tyhle zdivočelé krvinky se brzy vybijou a nedonesou energii do kapilár. A vy pak začnete mít problém s prsty, klouby, otékají vám nohy… Jeho třicetiletá zkušenost tvrdí, že tímhletím jeho dýcháním, které přivádí do těla méně kyslíku, vybudíte v těle proces, že tělo si ten kyslík samo vyrábí. To je podle něj takzvaný studený zážeh. Tělo se při něm zaplaví vnitřním kyslíkem, je naplněno i v kapilárách, neničí se tepny a tělo regeneruje. Samozřejmě on sám se díky tomu vyléčil z několika nemocí, v Rusku takhle vyléčil stovky lidí. Říká, že to nikomu neuškodí a mnohým to pomůže k lepšímu uzdravení.

zdrojwww.evolucia-vedomia.me/2013/11/06/rozhovor-jaroslav-dusek/

Další ze zajimavých ukázek od MUDr. Jana Paloučka, na  jehož video jste se mohli podívat dankadavano.webnode.cz/videa-k-zamysleni/ pod názvem Víra v uzdravení :-D

(vloženo 8. 6. 2013)

Anotace

Nemoc a uzdravení mají svá pevná pravidla, která nejsou všeobecně známá. Autor popisuje z hlediska své dvacetileté léčitelské praxe zdraví a nemoc jako zákonité důsledky našeho pojetí života. Velkou pozornost věnuje autor průběhu léčení pomocí vkládání rukou. Kniha se může stát průvodcem všech lidí, kteří se snaží porozumět nejen nemoci, ale také svému životu.

MUDr. Jan Palouček vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, léta pracoval jako ortoped-traumatolog. Od roku 1990 žije v jižních Čechách, působí v oblasti alternativní medicíny, zdravého životního stylu a léčitelství. Přednáší rovněž na témata sebepozná ní, rozvoje osobnosti a vnímání energií. Je spoluautorem knihy Cesta k životu a autorem knihy Poselství barev, přispívá svými články do časopisu Svět Grálu. Je uveden v životopisné encyklopedii osobností Who is… ? v České republice.

Ukázka

Nemoci jsou běžnou součástí života téměř každého z nás. Když přijdou, musíme si na ně přivykat jako na nechtěné průvodce, kteří se objevili znenadání, často bez viditelné příčiny, aby nám z nejasných důvodů zkazili radost ze života. Proto se jim snažíme vyhnout, snažíme se je zahnat, potlačit, vymýtit, vítězit nad nimi, bojovat s nimi, léčit je. Jsou to naši nepřátelé. Proto se také zajímáme o to, kdo je na nás poslal.

Protože nejsme vychováváni k tomu, abychom začínali hledat u sebe, hledáme ve svém okolí. A opravdu se nám daří nalézat tisíce příčin, které nemoci způsobují. Jsou to bakterie, viry, znečištěné životní prostředí, méněcenná strava, soused nebo manželka, kteří nám lezou na nervy a jednoho dne nám způsobí infarkt, politika, alkohol nebo také pradědeček se svojí nepovedenou genetickou výbavou, kterou jsme po něm zdědili. V boji proti příčinám nemocí nám nelze upřít zápal a neohroženost. Zabíjíme bakterie, odstraňujeme nemocné a přebytečné orgány, nebo je naopak doplňujeme (někomu jinému pak chybí), pokutujeme vyvážení toxického odpadu, pěstujeme biopotraviny, odhalujeme stále nové patogenní faktory a polykáme léky, které slibují naději.

Děláme toho tolik, že bychom měli být vlastně zdraví. Je zde však jedna zneklidňující skutečnost: není tomu tak. Nejsme zdraví a ani se neuzdravujeme, neboť jinak bychom museli zdraví umírat.

Až příliš jsme si totiž zvykli na to, že umíráme na nemoci, přestože bychom měli umírat proto, že se náš čas naplnil. Léčením se propadáme často jen z jedné nemoci do druhé, až se jednoho dne stane jejich součet neslučitelný s životem.

Víra v uzdravení je lidem často odňata již na počátku nemoci, neboť se dozvídají, že dostali nemoc chronickou, nevyléčitelnou, nebo dokonce zhoubnou, smrtelnou. Tyto názvy neříkají však o skutečné povaze nemocí vůbec nic, nýbrž ukazují pouze na míru porozumění, s níž se k nemocím přistupuje. Takové chápání nemocí dělá z lidí odsouzence, kteří čekají na vykonání rozsudku. Jedinou šancí, kterou dostávají, je šťastná náhoda a zázrak.

Čekají na objev spásného léku, čekají, až někdo jiný zemře, aby si přivlastnili jeho orgány, čekají, že budou mít štěstí. A pak jsou tu také lidé, kteří přežili, přestože se již jejich uzdravení nepředpokládalo. Měli štěstí? Pomohla jim příroda? Proč se vyléčili, přestože trpěli stejnou nevyléčitelnou chorobou jako mnoho jiných, kteří jí podlehli? Jsou jich tisíce, desetitisíce a možná i více. Ale i kdyby byl jen jediný, spočíval by v jeho uzdravení důkaz o tom, že se nejednalo o nevyléčitelnou nemoc, ale o nemoc, kterou se u jiných nepodařilo vyléčit. Zbývá otázka: proč?

Léčení