Pro omezenou kapacitu těchto stránek vznikla další část K Zamyšlení na odkloněných webůlkáchsvet-kolem-nas09.webnode.cz/k-zamysleni/

•  My a naše okolí...věčný souboj postojů a postulátů...svet-kolem-nas09.webnode.cz/products/my-a-nase-okoli/

Následující články jsou zařazeny pro lepší orientaci do katalogů...po kliknutí na jejich nadpis se vám objeví celý text...

K zamyšlení…dnes bych ráda našla čas na vaše otázky, které se mi nakupily. Nejprve bych chtěla poděkovat za Vaši přízeň na astrovíkendu a děkuji za mejlíky, které mě potěšily.

Začnu otázkou:"Co říkám na video, které oběhlo asi celý svět a je v něm  provedený rituál, kdy voják vyřízne srdce svému nepříteli a sní je…"

Ufff, jeden by nejprve řekl, kde to žijeme, jak je něco takového možné?

Ano v dřívější době se tyto věci děly… Než šli bojovníci do boje, pojídali maso, aby v nich nabudilo zvýšenou agresivitu. Bojovníci věřili, že pojídáním nepřítele se do nich dostane i jeho síla. Vlastně to mohla být na druhou stranu pro poraženého čest, že jej nepřítel snědl, protože to znamenalo, že měl vůči jeho síle respekt a chtěl získat právě jeho sílu…takže zpět k dotazu od historie…z duchovního hlediska si „vítězný borec „moc nepomohl, nejen že zatížil svoji karmu, kdy se může stát něco podobného i jemu, ale to hlavní… s údajnou sílou, kterou chtěl získat, také získal karmický dluh své oběti…no věřte mi…vůbec mu nezávidím…vždyť si představte, kolik síly nás stojí očistit a napravit svoje hříchy …takže sílu, kterou si pomyslně přijal, stejně vynaloží na očistu karmy, která není jeho…

 Dalším téma, je velmi choulostivé…je to odkaz na článek v časopise Viewzone o meteoru, který zasáhne zemi v květnu…

(Viewzone časopis nabízí pohled na život a lidskost z různých úhlů.)

https://www.viewzone.com/rv2013.html

Víte, vlastně se zde píše o něčem, co se blíží k naší planetě a způsobí rozpadnutí na mnohé části…

Nechci zde popisovat článek, pokud si jej někdo chce přečíst, odkaz jsem přidala…sleduji vývoj v Americe už delší dobu a vždycky si říkám, jak jsme zde v Česku v klidu a o ničem nevíme…jenže…duchovní svět středu Evropy má jiné smýšlení…medituje, propojuje se …usiluje o záchranu…takže něco tuší, stejně jako mě bylo sděleno…bude čístka v řadách vašich…budeme se ptát, proč jsi nic neudělal…mnoho z nás se snaží vytvářet pozitivní energie svým myšlením a to je velmi důležité…je to právě rozdíl, ve kterém žijí duchovní lidé Ameriky, kteří na rozdíl od nás jsou obklopeni zprávami o katastrofách a devastaci ze všech stran. Zkusme si uvědomit, že pokud právě dnes a já věřím, že tisíce lidí bude meditovat za Evropu…nikdo nemedituje za Ameriku, jakoby se právě ona měla odpojit a ztratit…

Na jejich obranu…myslím, že i zde žije mnoho hledajících, kteří nepodlehli vlivu filmů, vytvářejících katastrofické scénáře, které se na základě přenosu myšlenek a vyvolaných energii mohou zhmotnit…

Na druhou stranu je tlak, zde vyvíjející se a zastrašování lidí bez možnosti odpoutat se a být sám sebou velmi silný…pokud budete meditovat za naši planetu…uvědomte si prosím, že do celku patří i tolik zkoušená Amerika a že mnoho z vás má v ní plno spřátelených duší ze svých předešlých inkarnací…připojte lásku a víru v lepší zítřky prosím i pro ně, aby měli dostatek vůle a lásky odhrnout všechny ty intriky, co je obklopují. Děkuji 

(vloženo 15.5.2012)

„Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou.“   Seneca

O přátelství už toho bylo vyřčeno mnoho, pro mnohé pouhá slova, neboť za pravým kamarádstvím stojí skutky…skutky založené na víře v toho druhého a úctě k němu…jednou mi jeden drahý človíček řekl:“ Bez důvěry nelze postavit žádný vztah.“  Měl a má pravdu…

 Někdy nevidíme skutečnou pravdu …protože vidíme svoji pravdu, která nás nabádá, spolu s naším egem nepřiznat, že druhý má pravdu, nepřiznat jeho lásku…pak přichází nostalgie…dokud však žijeme, můžeme naše chyby napravovat…protože to je náš úkol zde na zemi…vytvářet chyby, abychom se z nich poučili a obohatili se o další zkušenost…pokud jste ztratili někoho blízkého, pro svou hloupost…zkuste vzít telefon a jen tak mu zavolat…třeba telefon rád zvedne…Danka (vloženo16.1.2013)

 Z pošty: Odkazy k datumu 21.12.2012...

Pěkná  práce... také poděkování za vaši poštu a omluva těm, kteří čekají na odpověď

(vloženo 27.11.2012)

Sedm-proroctvi-starych-Mayu.ppt (1,2 MB)

Stanislav Grof a poselství Mayů

texty-pro-dusi.webnode.cz/stanislav-grof-poselstvi-mayu/

Rozhovor s Petrem Chobotem

(vloženo 2.12.2012)

texty-pro-dusi.webnode.cz/rozhovor-s-petrem-chobotem-/

Dnes jsem pro vás zkopírovala článek Libušky, já bych jen dodala, že že to co nám na druhých nejvíce vadí, je to co nám vadí na nás samotných, jsou to naši učitelé, kteří nám nastavují zrcadla... je jen na nás kdy a co z toho pochopíme:-)) Krásné říjnové dny, plné energie přeje Danka

Jestli se domníváš, že celý svět je špatný, pak si uvědom, že se skládá i z lidí, kteří jsou jako ty.(Mahátma Gándhí)

(vloženo 1.10.2012)

My versus ti druzí

Jedno malé zamyšlení nad hodnotami člověka... nejsou důležitá umytá okna a nablýskaná podlaha, ale slova v očích našich dětí a blízkých. Danka     (vloženo 30.9.2012)

K zamyšlení :-))

Energie, které sem proudí, nás nutí  zamýšlet se nad našimi životy a odpouštět...pro mnohé je to zkušenost, kterou si mají prožít, aby se pohnuli z cesty. Pokud stojíte delší dobu na jednom místě a dějí se věcí, kterým nerozumíte, zkuste se ohlednout do vašeho života a zjistit proč stagnujete...možná chybí právě to odpuštění.

Pěkné letní dny Danka(vloženo24.7.2012)

Dnes jsem pro vás našla povídku Slavka Kroči: „ O perle a moudrosti“.  Mnozí z nás si říkají, že jsou jen zrnko, v tom všem,  co nás obklopuje a co se právě děje.  Někteří pochybují a ztrácí víru ve smysl bojovat, ať už za víru, zdraví či šťastný zítřek. Možná jste někteří ovlivněni pověstnou větou: „Prach si a v prach se obrátíš.“ Přesto má každý z nás možnost, dosáhnout určitého vědění, být součástí universa a vnímat jeho neskutečnou krásu a lásku. Přeji krásné dny s novou energií odpuštění a lásky Danka (vloženo 18. 7. 1012)

Podobenství o perle a moudrosti

Taky se vám to stává? 

Dříve jsem hodně věcí nevnímala nebo je brala jako samozřejmost. Dnes se usmívám, když prožívám něco nepříjemného a vzápětí si povšimnu třeba jen plakátku nebo čmáranice na zdi, kde jsou různé vzkazy…usměj se…bude líp… mám tě rád...

Vzkazy, které někdo vytvořil pro někoho jiného, ale jsou zde a vy je čtete v době, kdy to nejvíce potřebujete…

Před dvěma dny jsem prožívala něco podobného…zažila jsem naprostou bezmocnost…

Víte, že můžete pomoci, ale ten druhý vaši pomoc odmítá. Nezbývá vám nic, než akceptovat jeho rozhodnutí. Pokud vaši pomoc někdo odmítá…může vás to i bolet a velmi zranit. Uvědomte si, že každá duše než sem na Zemi přišla si zvolila svůj osud. Mnohé si zvolily velmi těžkou karmu a jejich zkoušky jsou tudíž neobyčejně tvrdé a kruté. Jsou to většinou dušičky, které mají co napravovat nebo se zlobí sami na sebe. Přestože máme v tomto případě náhled a velmi upřímnou touhu pomoci …můžeme být odmítnuti, protože dotyčná dušička si předsevzala, že to zvládne sama…a potřebuje to sama sobě dokázat…

A vám pak chodí utěšující zprávičky od lidí, kteří o vaší situaci nemají vůbec potuchu, ale přesto pošlou nebo jen přepošlou vzkaz...někdy, prostě  jen tak, bez rozmyslu aniž by věděli, co všechno vám tím vzkazem řekli…děkuji Vám i všem za tyto vzkazy. Danka

(vloženo30.6.2012)

Mayové vzkazují....

v tomto odkaze se dozvíte, jak se na čas, který právě žijeme, dívají Mayové. K datumu 21.12.2012 bych ráda poznamenala: Právě prožíváme příchod Apokalypsy, který je předpovídaný již  v Bibli v Novém zákoně či některými proroky, jako je například Nostradamus. Nevnímám jej však jako konec světa, nýbrž jako proces odhalení pravdy…(přestože na začátku jsem viděla katastrofické scénáře a mnoho lidí, kteří se probouzí, je vidí také…časem se změnily, tak jak měníme sami sebe…proto to nejcennější proroctví, které mi bylo sděleno znělo : “Nechtěj spasit svět, spas sama sebe.“ Pochopila jsem, že každý musí změnit napřed sám sebe…svět se změní s ním. Danka (vloženo 19.6.2012)

Mayove vzkazuji.pdf (252,6 kB)

Při nedělním posezení s meditací, na chatě v Omicích, jsme si všimli nádherného úkazu. Nejprve jsme si mysleli, že je to duha. Mezi mráčky se třpytila barevná zrcátka a vesele poskakovala. Zářila všemi barvami, nejvíce však byla zřetelná zelená, tyrkysová a růžová. Jenže duha to nebyla, nepršelo a tento neposedný útvar se přelíval z jedné strany na druhou, byl opravdu velmi vzdálený krásné, pruhované a barevně ustálené duze, která by překlenula oblohu svým mostem.

Teorie srdce Země

Kolaps Kolonie včel

Pokud nezastavíme úhyn včel, budou se muset zemědělci spoléhat na ruční opylení, které by přímo raketovým způsobem zvedlo ceny potravin.

Můžete pomoci podpořit tuto snahu podpisem petice na následující stránce: https://org2.democracyinaction.org

Zemětřesení v Mexiku- dílo přírody nebo vědecké zneužití?

Mnozí z nás si jistě vzpomenou na slova písničky: “Poručíme větru dešti.“

Poslední dobou si mnoho lidí začíná uvědomovat hrůznost …tehdy snad naivně vypadající písně. Před posledním zemětřesením 20. 3. 2012 mně chodily zprávy, že právě v tento den proběhne další zemětřesení. V odkazech byl i výpočet, který poukazuje na opakování silnějších zemětřesení v cyklu po 188 dnech.

27. 2. 2010 Chile  8.8. stupňů Richter scale

  4. 9. 2010 Nový Zéland  7.1. stupňů Richter scale

11. 3. 2011 Japonsko 9.0. stupňů Richter scale.

15. 9. 2011 Fiji  7.2. stupňů Richter scale.

21. 3. 2012…

Tato data zapadají do vzorce o 188 dnech. Na Novém Zélandě se během loňského roku opakovala zemětřesení 4x ( 22.1., 13.6., 6.7., 23.12.)

V roce 1950 Spojené státy dotují program zaměřený na zneužívání počasí jako zbraně…

Kontroly počasí se podle informací bývalého experta „Navy fyzik“ Bena Livingstona používaly během vietnamské éry v roce 1960.

V dubnu 1997 v Aténách na Universitě of Georgia mluví americký ministr obrany William Cohen o hrozbě "eko-druhu terorismu, které může měnit klima, způsobit zemětřesení, sopečnou erupci vzdáleně pomocí elektromagnetických vln.

"Vysokofrekvenční aktivní polární výzkum Program (HAARP)" financovaný US Air Force a US Navy, Univerzita Aljašky a DARPA se tak stává hanebným zneužitím vědy. Vědci z NASA objevili "úzký vztah mezi elektrickými poruchami na okraji naší atmosféry a hrozících zemětřesení dole na zemi," což vedlo k tvrzení, že zemětřesení jsou uměle vyvolané jako forma moderního válčení HAARP. Změny v podzemním tlaku vyvolaly zemětřesení 3.4 v roce 2007 na geotermální elektrárnu ve Švýcarsku .

Mexické noviny La Voz del Norte oznámily, že další cvičení se bude konat 20. března v 12.00hod.

Naplňují se tak obavy, že některé vlády experimentují s technologií, která může vyvolat seismickou událost?  

HAARP ( High Frequency Active Auroral Research Program)byl obviněn ze záhadných masových úmrtí zvířat, neobvyklé počasí, počasí řízení a neúrodou hmyzu napadení, bizarní smrt mořského života, zemětřesení, tsunami a různých atmosférických jevů.

Mezi tyto obvinění také patří letecké postřiky aerosolu chemtrails .

A podivné zvuky, rezonanční vibrace a rádiové frekvence, které mohou vyvolat certifikovatelné šílenství nebo vytvářet šíření epidemie nekontrolovatelné duševní nemoci.

(Intrazvuk-zvuk o kmitočtu nižším než 20Hz, který je pro lidské ucho neslyšitelný a prokazatelně způsobuje šílenství).

V tuto chvíli nemohu opomenout historii, ve které se píše o zboření hradeb města Jericha po použití jakýchsi trubek, akustických zbraní nebo pověstného druidského větru, který dokázal zmást nebo vystrašit útočníky.

Nebylo by na čase se zamyslet nad historií naší nádherné planety? Nestojíme na začátku konce, který zde už v minulosti byl a doposud je naměřená v některých místech zvýšená radioaktivita?(Kalifornie údolí Death Valley, města Mohendžodáro, Harappy, Sodoma, Gomora, izraelské údolí Siddim…)

Není na čase vystoupit z karmických kruhů a přestat dělat stále stejné chyby? Má nás zastrašování a manipulace odvést od započatých transformačních plánů, které kdysi započal Ježiš?

S láskou Danka.

(vloženo23.3.2012)

Když se dítě narodí, pro mnohé matky je to ten nejkrásnější okamžik. Pro mě je to právě dnešní den.

 …jednoho dne si mě vybrala dušička, aby si splnila svůj dluh a mohla se vzdělat, protože  právě tato zkušenost jí chyběla. A já ji nezklamala, přestože jsme na tento úkol zůstaly sami. Nádherným poděkováním mi byla její slova: „Vím, čeho všeho ses musela vzdát.“ S úsměvem jsem jí odpověděla, že to byla i moje zkouška a že jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala…a pak jsem dodala, že si samozřejmě mohla vybrat někoho bohatého…Objala mě a řekla: „Ta bohatá by mě nepřivedla k duchovnu.“

Krásný den všem Danka (vloženo 21. 3. 2012)

Život po narození. Rozhovor dvojčat v lůně jejich matky:

- Věříš v život po narození?

- Samozřejmě, určitě existuje něco po narození. Možná jsme tady právě proto, abychom se připravili na život po narození.

- To je hloupost. Neexistuje život po narození. Jak by ten život vůbec vypadal?

- Nevím přesně, ale jsem si jistý, že tam bude více světla a budeme moci chodit a jíst svými ústy.

- To je absolutní hloupost. Víš, že není možné běhat a jíst svou pusou, přece máme pupeční šňůru! Říkám ti: po narození není žádný život.

- Pupeční šňůra je moc krátká. Musí existovat něco po narození. Něco úplně jiného, než je to, co nyní prožíváme.

- Ale nikdo se odtamtud nevrátil. Život po narození končí. Kromě toho, život není nic jiného, než existence na tomto stísněném a temném místě.

- No, nevím přesně, jak by mohl vypadat život po narození, ale určitě potkáme naši maminku. A ona se bude o nás starat.

- Máma?! Ty věříš, že existuje máma? Kde by podle tebe ta máma měla být?

- Všude kolem nás samozřejmě. Díky ní jsme živí, bez ní bychom vůbec neexistovali.

- Nevěřím! Mámu jsem nikdy neviděl, proto je jasné, že neexistuje.

- No, je to možné… ale občas, když jsme zcela v klidu, ji můžeme slyšet, jak zpívá a hladí náš svět.

Víš, jsem si jistý, že život po narození teprve začíná...

Velmi ráda sdílím mejlík Hanky i její  sdělení :-) Danka (vloženo 15.2.2012)

Pochopení z rozloučení…

Když ztratíš duši lidskou,

uvědomíš si, jak ti byla blízkou.

Když dovolíš si jí svou blízkost dát,

a nemáš strach se jí dotýkat a objímat.

Pochopíš, že i přes spousty jejich chyb

se snažila, dobrým člověk (pro druhé) být.

Začneš tuto duši přijímat a nemáš potřebu

ji soudit či napomínat.

Co z toho tedy tys pochopil?

Že není dobré, abys dokonalým byl,

že je nutné, abys svou duši oslovil.

Kdy duše všimne si tě snáz?

Když uvolníš emoce a protrhne se hráz.

Když začneš vítat do života úctu svou

přestaneš se rozdávat, a nebudeš chtít být potřebnou.

Jaký dar můžeš druhým dát?

To, že o svůj život a o sebe budeš s láskou pečovat.

Pak pochopíš, že bez úcty jediné,

nemůžeš dojít uzdravení a pochopení duše své.

Úcta je to co ti do života mír přináší,

Úcta je to co tě může zbavit břemen a lidských závaží.

Úcta je něco co koupit nelze, úcta je to co získáš z praxe.

Možná, že máš pocit, že úctu znáš,

pak tedy rozhlédni se, v čem žiješ a kde umíráš.

Pokud dosud stále nevíš a na druhé spoléháš

pak opravdu své potřeby naplno nevnímáš.

Dovol, si abys věděl co ráda/ rád máš,

dovol si, aby si pochopil, že málo sebe znáš.

Život je velmi vratký,

nečekej na konec - může ti pak přijít příliš krátký.

Uchovej dar života pro osobu svou,

dovol si být pro sebe vzácným či vzácnou.

Dovol si být pro sebe tou jedinečnou.

Nečekej, že tě druzí ocení,

nečekej na zázraky a spasení.

Žij život pro sebe a ne pro druhé,

žij tak, jako by jsi na svět koukal poprvé.

Jedinečnost tohoto okamžiku je ukryta v tom, jak pochopíš dualitu.

Když jsem objevila tento článek, přemýšlela jsem, zda ho dát do diskusí nebo právě sem …diskutovat nad svým vlastním životem nás přivede stejně k zamyšlení.

Pokud se zamyslíte nad tímto článkem …zamyslete se také nad tím, co můžete změnit, protože vy ještě neumíráte :-) Danka

(vloženo 9.2.2012)

Odkaz :https://www.blisty.cz/art/62174.html

Sny a touhy.

Jako by právě tato dvě slova měla na prahu nového roku větší váhu. Mnozí z nás vyslovují svá předsevzetí a dožadují se splnění svých snů.

Ano, sny a touhy…pro mnohé opředené tajemnem a pro mnohé mají nádech trpkosti či ukřivděnosti, když se nesplní podle jejich představ. Jenže mnozí si neuvědomují, že jsme to právě my, kdo ve skutečnosti své sny a tužby řídíme, právě tím, že vysíláme prosby, které se nám plní. Nevěříte?

Můj příběh o touze a snu.

Byla jsem šťastná, aspoň tak jsem si připadala v době, kdy jsem vytvářela svými slovy budoucnost, které jsem několik měsíců sama nerozuměla, až do doby, kdy mě navštívili moji dva andílci a s pobaveným úsměvem mi podali bílou růži. Držela jsem ji ve svých rukou a nechápavě na ni hleděla.  Pak udělali další gesto…obrys bílé růže mi vtiskli do srdce. Byl to nádherný pocit, který přetrvává doteď.

Beze slov pak proudil tok myšlenek a odpovědí, které mi objasnily mnohé moje otázky.

Vybavila jsem si pokoj, ve kterém jsem před léty stála a odpovídala na otázku: „Kdy se nastěhuješ?“ Přestože jsem byla v tu chvíli šťastná, otázka mě zaskočila. „Hledáš podnájemnici, nebo lásku?  Já chci lásku.“  Neodpověděl, mlčel. Za nějakou dobu se podobná situace opakovala. „Víš, nehledám sex bez lásky, chci lásku.“ Opět mlčel. A pak zasáhli… mávnutím proutku se ve vteřině všechno změnilo. V hlavě jsem slyšela hlas: „Tohle je váš osud.“ A pak, jako by ve snu mi vkládali slova, která měla být zkouškou. Byla. Ó, jak jsem se tenkrát na ně zlobila…Jenže moje láska k onomu člověku přetrvávala dál, přestože urážel a byl necitelný. Občas jsem sama nechápala, co se to vlastně děje a zahrnovala jsem sama sebe otázkami: „ Proč?“

A já ho milovala dál a dál a snad ještě víc. Bez přetvářky…takového jaký opravdu byl.

A teď tu stojím, s obtiskem bílé růže ve svém srdci a začínám chápat pobavené obličeje svých andílků. Ano, chtěla jsem poznat lásku…tu nejkrásnější, tu bezpodmínečnou. Nechtěla jsem po něm nic… a přesto vše jsem ho dokázala milovat.

Pochopila jsem, že útrapy a zkoušky mě měly dovést k tomuto poznání. Pravda, je přeci jednoduché milovat člověka, který je na nás hodný a snese nám modré z nebe…pak si kolikrát lásky neumíme vážit, bereme ji jako samozřejmost. Vlastně přítomnost lásky přestaneme vnímat…

A tak jsem tam stála, na pomyslné hoře podobné Olympu, se svou bílou růží a uvědomila jsem si, že jsem na vrcholku poznání. Už není cesty výš nebo dál…splnila se mi moje touha a sen…poznat opravdovou, bezpodmínečnou lásku. Podívala jsem se do obličejů mých andílků a hlavou mi projela myšlenka: „Jak jsem se na ně tenkrát mohla tak moc zlobit, vždyť oni mi splnili jen to, co jsem chtěla, po čem jsem toužila.“ Nemusela jsem říkat nic, věděli, co chci říct a jejich obličeje se stále usmívaly…Dobře věděli, co přijde dál.

Porozhlédla jsem se na té vysoké hoře a uvědomila si, že jsem na ní sama …sice se svojí láskou, ale sama. V tom okamžiku jsem zatoužila po někom, kdo by mi tu bílou růži dal…uvědomila jsem si, že jsem ve svém životě nebyla milovaná a že po tom velmi toužím, ale už jsem byla opatrnější, protože jsem věděla, přes jaké úskalí jsem se k té lásce dobrala, nechtěla jsem, aby musel trpět i on…

„Toužím po vztahu, kdy si dva lidé předají a vymění své bílé růže.“  Nikdy jsem si bílou růži nekoupila, ani neutrhla, ani nedostala.

V tu chvíli jsem také pochopila, že on-moje láska, tohle nedokáže…jeho touha a sen bylo nebýt sám, mít podnájemnici se sexem, ale lásku neřešil…možná i on byl ve vyslovování svých tužeb trochu neopatrný. Dnes, žije se ženou, která si přála někam patřit…proto mohou být spolu. Mají podobné sny a touhy.

Doufám, že se mi aspoň trochu povedlo vám vysvětlit, jak je to se sny a touhami…takže, co dodat J …Ty nejkrásnější a nejčistší sny…protože ony se vyplní. A nezlobte se na své andílky a průvodce…snaží se nám splnit jenom to, co po nich chceme.

S úsměvem vaše Danka.

(vloženo 5.1.2012)

Tímto příběhem přeji všem, silná  a nádherná křídla v roce 2012  Danka

Podobenství:

Motýl

Někteří lidé, když chtějí poznat tajemství motýla, ho rozřežou na malé kousky, dají ho pod mikroskop, kousky popíšou a myslí si, že pochopili podstatu motýla.

Ale motýl, to je to křehké nic, co se třepotá tamhle ve vzduchu.

Zenové rčení praví "Třepotání motýlích křídel mění dráhu hvězd."

Příběh motýla

Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek, člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla, jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvůrkem ven.Pak se zdálo, jako by byl stále na jednom místě.Zdálo se, že se dostal tak daleko, jak mohl a že se už dále dostat nemůže. Člověk se tedy rozhodl motýlovi pomoci: vzal nůžky a zámotek rozstříhl.

Motýl se z něj pak snadno dostal.  Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla. Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří, aby byla schopna nést tělo motýla a aby byla pevná.

 Nic z toho se nestalo! Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrknutým tělem a svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat. 

Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný k tomu, aby se motýl dostal přes drobný otvůrek, je způsob, jakým příroda vytlačuje tekutinu z těla motýla do jeho křídel, aby byl schopný létat, až se jednou ze zámotku osvobodí. Někdy jsou zápasy přesně tím, co v životě potřebujeme.

Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, tak by nám to mohlo uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Nikdy bychom nebyli schopni létat.

Chtěl jsem sílu...... a dostal jsem potíže, aby mě posílily.

Chtěl jsem moudrost...  a dostal jsem problémy, abych je řešil. 

Chtěl jsem blahobyt... a dostal jsem mozek a sílu, abych mohl pracovat.

Chtěl jsem odvahu .... a dostal jsem překážky, abych je překonával.

Chtěl jsem lásku..... a dostal jsem ztrápené lidi, abych jim pomáhal. 

Chtěl jsem výhody............ a dostal jsem příležitosti.

”Nedostal jsem nic z toho, co jsem chtěl......, ale dostal jsem všechno, co jsem potřeboval.”

Žij život beze strachu, postav se všem překážkám a věz, že jsi schopen je překonat.

(vloženo26.12.2011)

článek režisera Igora Chauna ke dni 11.11.2011 přeřazen do archívu

 

V tomto článku je psané mimo jiné i o egu, je těžké  popsat co přesně znamená a i když na sobě člověk pracuje a rozpouští ho, občas jako-by z posledních sil se ozve : "Halooo... já jsem tady!"

Ego - vědomí "já jsem" v nás utvrzuje civilizace, kultura, náboženství .. Čím silnější je něčí ego, tím těžší je pro něho spojit se s druhým člověkem. Ego vstupuje mezi ně. "Já" se prosazuje. Je to zeď. Tvrdí: "Ty jsi ty a já jsem já." Takže ani ta nejhlubší zkušenost nevede lidi blíž k sobě. Těla mohou být blízko, ale lidé jsou od sebe daleko. Dokud je mezi nimi "Já", nelze se vyhnout pocitu odlišnosti. (Osho)

Láska je pro mě pocit, který je uvnitř mě. Láska není smutná, veselá, trpká….to jsou lidské vlastnosti, které my lidé, přisuzujeme věcem, kterým nerozumíme, a tak se je snažíme polidštit. Láska se neptá, jestli může vstoupit, nečeká na naše povolení . Přijde a je. Láska neodchází, když naše ego zavelí…už dost…nepodléhá rozumu. Její čistota a prostota nemá nic společného s majetky, úmluvami. Neslyší na slova:“ já ti dám tohle a ty mě za to …“ S láskou se nekupčí…lásku člověk může jen s vděkem přijmout.

Nejcennější láska je pro mě ta všeobjímající…zažila jsem ji nedávno v Adršpachu, když jsem zhlížela z hor do údolí …silně mě objala. Cítila jsem nesmírnou lásku k celé krásné planetě…planetě jako celku. Vnímala jsem všechno kolem jako jeden celek…My lidé si pod láskou většinou uvědomujeme lásku k partnerovi, ale láska je mnohem víc …nemá hranice, nedá se zavřít do krabice, abychom určili její strany a obsah.    Danka

Z knihy OSUDOVÝ PARTNER ... (od Zdenky Blechové)

"Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu ... Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést ... Kráčej vedle mě a buď můj přítel."
Někdo se mě zeptal, zda existuje člověk, se kterým je nám osudem dáno žít celý život. Přišla tato odpověď z vesmíru:
Ten, koho potkáte vás učí a když pochopíte, odchází. Není tam natrvalo a záleží jen na vás, zda ho budete chtít mít a držet se starého, či pojmete něco nového. Vše je o učení. Takže se nedá říci, že některý vztah je trvalý. Je to o mně, zda chci, aby byl trvalý nebo chci, aby
se změnil v přátelství. Vše je v prožitku touhy člověka a podle toho se mu mění svět. Čím více opouští sny a touhy, tím více si vystačí sám a neprahne po přízni toho druhého.
Každý hledáme v životě toho "pravého partnera.".Ptáme se: "Kdy už přijde ten pravý?" Chceme spojit svůj život s někým, s kým se shodneme úplně ve všem a bude nám připadat jako součást nás samých. Ale kdo to vlastně ten pravý partner je? Většinou to bývá naše osudová láska.
Přijde někdo, kdo nás tak hluboko zasáhne, že si myslíme, že s nikým jiným nedokážeme být tak šťastni jako právě s tímto člověkem, a tak se tomuto partnerovi úplně odevzdáme.
Potkáme osudovou lásku a zdá se nám jako bychom splynuli s tím druhým, ale naopak, časem se vše dostane do protiváhy a nás najednou tato osudová láska trápí. Když totiž přijde osudový partner, je to jako by přišla druhá část nás samých, ale časem v nás tato druhá část nás samých vyvolává nepříjemné pocity. Rány, které se špatně hojí. Ale protože milujeme, odpouštíme a znovu se vrháme do tohoto vztahu. A znovu jsme zraněni a ono se to opakuje tak dlouho, dokud nemáme své srdce úplně nadranc, že si řekneme a dost, už nemůžu, musím z toho pryč. Ale když odejdete, zase vás tato osudová láska stále pronásleduje a vy, protože máte srdce obsazené právě tímto člověkem, nepustíte do svého srdce nikoho jiného a jen se trápíte pro člověka, kterého máte v srdci.
Pokud zůstaneme s člověkem, kterého milujeme tak dlouho, až naše srdce je natolik zlomené, že spíše začneme toho druhého nenávidět, jsme schopni se uzdravit. Naše srdce, aby se mohlo uzdravit, musí být tolikrát zraněno, že už mu to ani nevadí. Už ví, že to lepší nebude.
Pak teprve člověk může dojít k uvědomění, a nalézt nový životní směr k sobě.
Říkáme si: "Proč mě můj partner zraňuje, když ho tolik miluji?" Ale on vás nezraňuje, vy se zraňujete sami. Vše, co vás zraňuje, jsou jen vaše témata, která nemáte zpracována a tato druhá polovina vás samých, vám přišla vaše stíny ukázat a učit vás s nimi zacházet. Takže osudový partner nás může hodně naučit a většinou na něho vzpomínáme jako na
člověka, který nám dal velkou lekci.
Nejdříve žijeme ve společnosti a hledáme partnera, se kterým bychom mohli žít, nakonec ho najdeme a já slyším: "Já s ním ani nežiju, musím chodit od něho i pryč do společnosti, tam teprve žiju." Sníme o tom, že vše budeme dělat spolu a nakonec spolu neděláme nic. My ženy jsme romantičky a tak chceme stále s partnerem něco hezkého prožívat.
Naplánujeme hezký výlet a snažíme se o pohodu, ale partner je otrávený, že musel jet s námi. Jeden známý mi povídá: "Už mi to slovo "výlet" leze krkem."
A my si myslíme, že partner musí být stejně nadšený jako já, že spolu někam jedeme. Partner jede jen z povinnosti, proto je žena otrávená, když mu třeba poví: "To je hezký, viď?" A on k tomu dá nějakou nemístnou poznámku. Žena si řekne: "Kdybych ho nevnímala nebo kdybych
si ho nevšímala, bylo by mi líp." Ale proč si ho všímá, když on o to nestojí? Proto, aby mohla vše prožívat s ním, ale jemu je to jedno.
Ona je celý výlet u jeho pocitů. Stále jí jde o to, aby se mu výlet líbil a ani si ho nemůže vychutnat. Kdyby jen vnímala věci okolo sebe a nevnímala jeho a jeho nálady, cítila by se dobře. Na to mi žena řekne: "Ale to můžu jet na výlet sama." A proč ne?
Dnes, když jedu na výlet, je mi jedno, zda jedu sama nebo s někým. Prožívám to totiž stejně. Již nevnímám toho druhého, ale vnímám věci okolo sebe, proto se budu cítit stejně ať už sama nebo s někým. Již mi nezáleží na jeho prožitcích, ale na mých prožitcích.
Pamatuji si, když mi přišel do života, jak jsem si myslela "osudový partner." Dívali jsme se spolu na film, který se týkal vztahu. Můj partner se na mě podíval až mě zamrazilo a povídá: "Ale já ti nechci ubližovat, já musím odejít" a začal plakat. Jako by mi někdo vrazil nůž do břicha, říkala jsem si, co mi to povídá za nesmysly, prostě jsem to nechápala. Vesmír mi však stále říkal, že se s tímto mužem budu muset rozejít, že naše cesty jsou rozdílné. Nechtěla jsem to připustit, vždyť jsem teď konečně našla partnera svých snů.
Jednou v noci, když jsem spala, slyším: "Mami, mami." Bylo to tak přítomné, že mě to probudilo. Před postelí stál duch mé dcery v kostkované košili bez hlavy a bez rukou. Za chvíli tento přízrak zmizel, přitom ale moje dcera klidně spala na posteli vedle mě. Byl to
pro mě tak silný zážitek, že jsem šla meditovat do obýváku. Medituji a najednou jasně cítím, že mi někdo 3x klepe na koleno. Proberu se, abych viděla, kdo tam se mnou je a vidím před sebou anděla, který mi říká: "Neboj se, je o tebe postaráno." A ihned zmizel. Bylo to pro mne
silné kafe. Druhý den jsem se sešla se svým přítelem a on mne po čtyřech letech od informace, že mi nechce ubližovat, napadl. A na pomoc mi přišla moje dcera v kostkované košili, kterou nosila zřídka.
Uvědomila jsem si, že i životní lekce jsou nám již předurčeny. Ale andělé jsou stále s námi a ví, že i taková lekce je pro nás důležitá, abychom pochopili: A bez této zkoušky neumíme k poznání dojít. Můj přítel mi před touto situací říkal: "Kdy už se ti konečně rozsvítí."
Po této situaci se mi opravdu rozsvítilo. Když jsem si dříve vykládala karty na náš vztah, nechápala jsem, že nám oběma vychází boží oko, když se mi jevil negativní. Myslela jsem si, že já jsem ta lepší a on ten horší, ale on mi jen ukazoval mé horší já, které bylo ukryto ve
mně - strachy, závislosti, lpění, vlastnictví.
Oba jsme pod ochranou vesmíru a vzájemně se spolu něco učíme.
Žádná duše není špatná, každá se jen učí. Vesmír mě stále upozorňoval na to, že se budu muset s tímto člověkem rozloučit, protože každý máme jinou cestu. On musí ještě probouzet další duše a i já musím učit další duše, každý však jiným způsobem. On v podvědomí cítil, že mi bude muset ublížit a i když se tomu rozumově bránil, stejně ta situace nastala a já zase i když se mi nechtělo, musela jsem touto situací projít. Učení pro nás pro oba. Pro mě kam až může vztah zajít, když nedávám hranice a on, že násilím nic nezmůže.
Přišel mě naučit vážit si sama sebe a mít se ráda. Ať se to zdá jakkoliv nelogické, konal zde pro mě pozitivní úlohu.
Osudový partner přichází hlavně proto, aby nás naučil rovnováze rozumu a citu, nezávislosti, mít se ráda a prostě u každého, aby odkryl to, co ještě neumí a co se má naučit, aby byl celistvý. Takže osudový partner je opravdu naší druhou polovinou, ale tou stinnou. Odkrývá
ještě naše stíny, strachy, závislosti.
Jsou to většinou osudové vztahy z minulosti a vztahy, na kterých se daní jedinci domluvili ještě před vstupem na tento svět. Jeden řekl tomu druhému:
"Tohle se máš ještě naučit, tak já přijdu a pomůžu ti s tím." A když se to naučíme, většinou tento osudový partner odchází nebo zůstaneme jen dobrými přáteli.
Takže se nedá říci, že je někdo negativní. I negativní člověk v této společnosti má svou roli, aby rozhýbal toho druhého ke změně a když se mu to podaří, odchází učit podobnou bytost stejné roli jako tu předchozí.
Např. sebevědomý nebo agresivní muž si vždy bude hledat ženy, které nebudou mít příliš velké sebevědomí a většinou právě v těchto typech mužů vidí oporu v životě a kolikrát si ani neuvědomují za jakou cenu.
Tím, že je tento typ osobnosti muže ničí, musí si žena stále více uvědomovat, že oporu musí najít v sobě a tím sílí. Nakonec zjistí, že tento muž jí žádnou oporou není a tam končí role dotyčného muže. A on jde učit zase jinam. Takto se učíme jeden od druhého.
Smyslem toho všeho je, abychom našli ne toho pravého partnera - tu druhou polovičku, ale abychom našli sami sebe, svou druhou polovinu.
Když se v nás konečně spojí cit a rozum, jsme v harmonii a rovnováze, nemáme zapotřebí hledat někoho k sobě, neboť my jsme spokojení sami se sebou, my se máme rádi a nepotřebujeme nikoho, aby nám ke spokojenosti mazal med okolo úst, dokazoval nám, jak nás miluje, kupoval si nás dárky a byl nám oporou.
Když se nemáme rádi, snadno si nás někdo tímto koupí, snadno naletíme na pěkná slova, dary, přesvědčování a pomocnou ruku. Myslíme si, že to tak bude stále, ale nic netrvá věčně a proto se časem divíme, že ten druhý už není to, co býval. Dosáhl svého, nebo si zvykl na zaběhnutý stav věcí, tak proč by se dál snažil.
Když se máme rádi, již nehledáme toho pravého, protože víme, že ten pravý je v nás a nikde okolo nás. Vše, co hledáme, máme v sobě. Jak klady tak i zápory a pokud se ještě potřebujeme zbavit některých záporů, aby mohlo umřít naše ego, neboť ego - náš rozum - nám brání v tom, abychom prožívali klid a lásku, přitáhneme si do života vždy
takového partnera, který nám pomůže odkrýt naše nitro, aby nám pomohl poprat se s vlastními zápory.
Když duše najde sama sebe, nepotřebuje se již na nikoho vázat a dokáže být jak sama, tak s každým. Nedělá rozdíly, protože ona má vše v sobě zpracováno, jak klady tak i zápory a proto nerozlišuje zda tento je lepší a ten horší, bere každého takového, jaký je.

Duše již pochopila, že vše se vyvíjí stále stejně a pokud jsem zpočátku zamilovaná a vztah je krásný, je jen otázkou času, kdy to bude jinak a proto už nehledá krásu v jiných, ale v sobě.
Každá duše je zde z nějakého důvodu, má něco pochopit, něco se naučit.
A kdo nás učí? Ti ostatní, se kterými se setkáváme. Naše osobnost se formuje přes mezilidské vztahy, ty nás zkušenostmi učí měnit přístup k okolí, mění nám myšlení. A protože chceme být šťastni, stále štěstí hledáme a myslíme si, že ho nalezneme v podobě nalezení svého druhého já - partnera. Naše druhé já nás v životě může hodně naučit a proto
tolik toužíme nalézt tu naši druhou polovičku.
Ale pravda je jiná. Všechno co se učíme, a nejvíce se můžeme naučit právě prostřednictvím našeho osudového partnera, nás vede k naší vlastní druhé polovině naší osobnosti. Vede nás to cestou domů, k sobě. Pokud nemilujeme, nesnažíme se tolik. Pokud milujeme, snažíme se
o naše štěstí ještě více a tak si hlouběji dokážeme sáhnout do svého nitra, i když to bolí.
Nejvíce hledáme štěstí ve středním věku a tam se také nejvíce učíme. Může to být doba od našich 18 let do 50 let nebo 60 let. Dle toho, jak rychle se učíme. Proto se člověk ve stáří cítí mnohdy spokojenější než dříve. On totiž už nic nehledá, už prošel životními zkušenostmi, které ho zdokonalily, a ví, že není co hledat, že vše má uvnitř sebe. Je to dáno i poklesem sexuální aktivity a proto se člověk vrací k přírodě a jejímu bohatství.
Sexuální aktivita nás obtěžuje a neustále vrhá do dalších a dalších vztahů. Ale právě jejím prostřednictvím hledáme sami sebe. Kdyby nás neobtěžovalo naše libido, nesnažili bychom se tolik s někým splynout a to by nás nevedlo do dalších vztahů s někým, s kým se máme učit. Ale protože se máme něco naučit a pokud to ještě neumíme, bude na nás tlačit naše touha s někým splynout, abychom se co nejvíce ze vztahu naučili.
Jedna žena mi napsala: "Chybí mi ještě muž fyzicky, neumím přeměnit tuto energii a sama to není ono. A když se s ním vyspím, tak se hned zamiluji a je zle." Tato žena potřebuje ještě k tomu, aby se cítila dobře, pohlazení od druhých, ještě si ho neumí dát sama.
Jiná žena mi napsala: "Když jsem jednomu muži vytkla: Proč, když se mu to se mnou tak líbilo, se vrhl k jiné ženě, napsal mi, že neumím prohrávat! To mě dostalo. Netušila jsem, že vztah je boj." Tato žena si začíná uvědomovat, že vztah není jen o odevzdání se druhému, že může být i o zradě. Tudíž tu důvěru musím hledat v sobě a ne v druhém.
Střední věk, je věk, ve kterém se máme naučit to, proč jsme sem přišli. Po přechodu již odpočíváme a zklidňujeme se.
Člověk, který nachází stále více sám sebe, bude mít stále menší chuť na sex a stále menší chuť s někým splynout. Vždyť on je spokojený sám se sebou, se svojí volností a tak se už nechce na někoho vázat a být jím vázán. Už je svobodný a to ve všem i po stránce sexuální. Tato stránka již pro něho nehraje tak velkou roli a proto se nemusí chtít na nikoho vázat. Bude se cítit dobře sám, protože ví, že není co hledat. On totiž našel svoji druhou polovinu sebe a proto se cítí dobře.
V životě hledáme tuto druhou polovinu sebe mimo sebe a proto ji v žádném vztahu nemůžeme nalézt. Teprve, když toto pochopíme, můžeme být štastní.

Přišel mi krásný mejlík, o který se ráda podělím. (autor je neznámý) Danka

 Onehdy na mě vypadl při úklidu lísteček s větou: "Bohyně se nesnaží, ale dovolí druhým, aby se snažili o ni." Vzpomněla jsem si, že když jsem si ji před časem zapisovala, cítila jsem se jako rebelka, jako bych si sáhla na zakázané ovoce. To prohlášení se mi zdálo hodně odvážné a z jakéhosi neznámého důvodu jsem měla pocit, že bych neměla rozhodně veřejně ventilovat, že se podle této zásady pokouším žít.

Dnes už vím, že na této větě nic odvážného ani provokativního není. Je to pouhé konstatování, pravda vyjádřená v jakési zkratce. Možná někoho může dráždit použití slova "Bohyně", ale já ho vnímám jako synonymum slova "ženství" nebo "jin". V personifikované podobě pak je pro mě Bohyní žena, která je skutečně ženská, jinová, přijímající, vědomá si své ceny.

A taková žena se nesnaží ulovit muže, ani ho vést, myslet za něj, vychovávat či opečovávat ho jako malé dítě. Nepřebírá na sebe mužovu úlohu a nechává mu prostor pro jeho vlastní aktivitu.

Jenomže, povzdychnete si, to je tak těžké! Když to necháme všechno na nich, tak se ničeho nedočkáme. To je bohužel pravda. Může se skutečně stát, že se nedočkáte toho, po čem tolik toužíte. Může se stát, že bude trvat delší dobu, než uvidíte výsledky. A může se dokonce stát, že lidé, na kterých vám nejvíc záleží, nebudou schopni a ochotni vyvinout potřebnou iniciativu a budou vnímat vaše chování jako zradu. S tím je třeba počítat. Ale na druhou stranu - ušetříte obrovské množství energie a získáte spoustu volného času. A pokud tuto energii a ten čas věnujete sobě, věřte tomu, že postupně získáte mnohem víc. A věřte - nevěřte, nakonec tím prospějete i ostatním.

Teprve nedávno jsem si uvědomila, jak pokřivená představa o roli ženy nám je od dětství vštěpována. Jsme vychovávány k tomu, abychom byly láskyplné, tolerantní, abychom nebyly sobecké, abychom braly ohled na potřeby ostatních. Učíme se, že pro ženu je prioritou rodina, že to ona je zodpovědná za harmonické vztahy, že ona má vytvářet láskyplné a harmonické prostředí. Jenomže toto všechno je jenom část pravdy o ženské roli! Nikdo nám totiž neukázal druhou stranu mince, a to kde vzít sílu a moudrost, abychom to všechno zvládly, aniž bychom popíraly samy sebe!

Tak nějak samozřejmě se v naší společnosti počítá s tím, že se žena obětuje - a že bude přitom všem ještě šťastná. Troufám si říci, že více či méně jsme všechny obětí syndromu hodné holčičky. Ačkoli se třeba navenek chováme rázně, všechny někde uvnitř toužíme po tom, aby nás někdo pochválil, aby ocenil, jak jsme úžasné.

Díky výchově jsme uvěřily, že si lásku musíme zasloužit. Že musíme být hodné holčičky. A tak žijeme životem svých blízkých, staráme se o ně, děláme jim pomyšlení, řešíme jejich problémy a snažíme se mít byt jako klícku, vařit jako Magdalena Dobromila Rettigová, pereme, žehlíme, vyděláváme peníze... K tomu se snažíme být chytré, vtipné, nápadité, krásné a přitažlivé ...

... a končíme citově vyprahlé, fyzicky vyčerpané, nemocné, zatrpklé, prázdné.

Naši partneři bezostyšně využívají našeho servisu a nezdá se jim na tom nic divného (ostatně samy jsme jim ho vnutily ve snaze ohromit je svou dokonalostí) a mají spoustu volného času a energie na to, aby se věnovali svým kamarádům, koníčkům a někdy i milenkám. Vlastně se jim ani kolikrát nechce domů, protože je tam čeká unavená, vyčerpaná a často i podrážděná partnerka.

A proto, milé ženy, mám pro vás zprávu životní důležitosti:

Nemusíte být dokonalé, aby vás měl někdo rád. Nemusíte na sebe přebírat starosti a úkoly druhých, aby vaše vztahy byly harmonické. Nemusíte být výkonné. Nemusíte vůbec nic, protože láska se nedá zasloužit, láska je bezpodmínečná. Pokud chcete lásku a harmonii, nečekejte, že vám ji dá někdo jiný. Existuje jeden jediný člověk na světě, který opravdu potřebuje vaši pozornost a péči - a tím jste vy samy.

Přestaňte proto neustále něco dělat, něco vymýšlet, něco řešit, přenechejte prostor jiným a udělejte si čas samy na sebe. Uvědomte si, jak se cítíte, jak vám je, po čem toužíte. Naslouchejte svým pocitům, svému tělu a hlavně - řiďte se tím, co cítíte! Dovolte si co nejvíc trávit čas způsobem, který vám je příjemný, i kdyby se jednalo o tu nejméně užitečnou a smysluplnou činnost. Jenom v klidu, jenom tam, kde není žádné usilování, kde je pouze přijímání a plynutí, se můžete potkat samy se sebou, se svou silou, moudrostí a láskou. Všechny tyto kvality máte v sobě a není třeba žebrat, ponižovat se a pachtit, abyste si je zasloužily od někoho zvenčí.

Asi před půl rokem, kdy jsem se cítila velmi vyčerpaná a zoufale jsem prosila o to, aby mi byla ukázána cesta, mi opakovaně přicházelo: Nauč se dělat nicneděláním. Tehdy se mi to zdálo jako něco naprosto nepředstavitelného. Měla jsem pocit, že když byť jen na chvíli vypnu, pustím z rukou otěže, život mě nemilosrdně převálcuje.

Dnes vím, že žena může udělat pro své okolí mnohem víc, když prostě pouze JE. Když je ve svém těle, když je v kontaktu sama se sebou, když pravdivě vyjadřuje, kdo je a co cítí. Pak je tím, kdo zcela přirozeně vytváří harmonické vztahy a prostředí, tím, kdo léčí všechny kolem sebe. Její láska a pochopení pro druhé už nevede k sebepopření a sebeoběti, protože má úctu k sobě samé a zná své hranice. Chápe, že láska nemusí automaticky znamenat nutnost sdílet s milovanou osobou její hodnoty a cestu a že slovo NE je stejně láskyplné jako ANO. Všechno to, co ji předtím stálo spoustu námahy, pozvolna přichází samo. A spolu s láskou k sobě samé a s rostoucím vědomím vlastní hodnoty najednou přicházejí do jejího života i láskyplní lidé. Nemusí se snažit, líčit pasti, podbízet se. Druzí přicházejí vábeni kouzlem její osobnosti, jejím vyzařováním.

Ano, my ženy jsme skutečně těmi, které by měly být láskyplnější, soucitnější, tolerantnější, těmi, které pečují o vztahy a vytvářejí domov. Máme k tomu všechny dispozice. Nesmíme ale zapomínat, že v prvé řadě musíme být láskyplné a soucitné samy k sobě, pečovat o sebe a vytvořit si prostředí, ve kterém budeme prospívat.

Jenom tak můžeme jako květiny provonět svět kolem sebe.

Pochopení proroctví?

(moje povídka složená z chnnelingů)

Otevřela jsem oči a sáhla po bloku, který mívám u postele. Tužka se začala kutálet a chtěla zapadnout za postel. Zachytila jsem ji. Rána jsou pro mě přínosem. Nacházím v nich odpovědi na otázky.

Dnešní ráno bylo o to zajímavější. Slunce mě přes okno pohladilo po tváři a já začala psát:

 opdovědi:

Milá Danko,
přestože se osobně neznáme, moc děkuji za upřímná a otevřená slova. Se vším
co píšeš plynu a odehrává se mi téměř přes kopírák to samé. Každým dnem
silněji vnímám, jak se ve mně něco kultivuje a vše zároveň kulminuje. Cítím
v tom veliký klid a těším se, co přichází. Čekám na to už dlouho.

S láskou Anna

Ahoj Danko,velmi hezky jsi to napsala, jsem úplně nadšená z té tvojí povídky. Sama to tak cítím už nějakou dobu a mám radost sama ze sebe i z lidí jako jsi ty, kteří se vydali cestou lásky. Někdy jsem si připadala osamocená, protože těch lidí kolem mě s otevřeným srdcem bylo nějak málo. Lidé musí pochopit, že všechno je v nich samotných!
Přeji hezký večer. Lenka

Ahoj Danuš, jsem moc ráda a děkuji ti, moooc....
Krásná povídka o poznání a nalezení, také něčím procházím a dějou se ti holka věci....zdraví tě Iva.

Ahoj Dani.
Děkuji, krásně jsi to napsala.
Pavlína

Ahoj zlato co presne myslis tim 21.5.2011?

Co se bude dit ?Mam te moc rada mila Danko, casto na tebe myslim, si vyjimecna. Pa Danynka



 

Bezvýhradná láska

Článek J. Prekopové mě naprosto oslovil. Kdo z nás nemá zkušenost se zavřenými dveřmi, zradou nebo prohrou? Ta nás pak sužuje a trápí,  mnohdy se tyto stesky projeví na fyzickém těle nemocí. Pokud chceme dosáhnout uzdravení, je nutné naučit se odpouštět.

A tak nejsou naše nezdary a neúspěchy v lásce pouhými lekcemi, dokud nepochopíme? Vždyť odpouštět je lidské...tak proč to neudělat :-) Danka

"Není možné, aby celoživotní vztah manželů probíhal jen v harmonii. Nežili by v pravdě. Vždyť se různí ve vývoji své osobnosti co do myšlení, cítění a hodnocení, co do postojů, nároků, očekávání, temperamentu a osobitého projevu. Trvají-li jeden z nich nebo oba na svém, musí dojít ke konfliktům a emocionálnímu stresu. Musí se to tak přihodit, aby každý mohl vyvíjet svou osobnost. Konflikty v lásce patří k životu. Jen přes ně se dá láska obnovovat. Milovat by se ale měli přesto, že neodpovídají přáním toho druhého. Jde o to, aby se nepřizpůsobovali slepě za cenu ztráty vlastního Já anebo, aby v důsledku neschopnosti odpustit či kompromisu, nevzdávali lásku a neopouštěli se.

Aby si byli vědomi ceny takové lásky, je nutné, aby se spolu upřímně a pravdivě konfrontovali. „Netrvám na tom, aby jsi se měnil. Mám tě ráda tak, jak jsi. I s tvými nedostatky. Ale chci abys věděl, jak mi při tom je.“ A když jsou plni vzteku a rozčarování, že by nejraději zařvali „nech mne na pokoji!“, ukázali tomu druhému záda a přibouchli za sebou dveře, měli by si umět zapovědět instinktivní nutkání k útoku a k útěku a podržet se v náručí, aby vyplavili všechnu nahromaděnou bolest a zase se jako milující lidé našli.

Toto je jediné správné řešení konfliktů mezi lidmi, protože spočívá na lidských možnostech tváří v tvář, na empatickém zrcadlení a vůli obnovit i přes překážky bezvýhradnou lásku."  (J. Prekopová)

Zdroj: https://www.prekopova-pevneobjeti.cz/brnbspnbspVýchovaláskou/tabid/95/Default.aspx

(vloženo 29.4.2011)

Když jsem rozesílala odkaz na článek MUDr. Jana Hnízdila: „Buď se chcete léčit, anebo uzdravit. Je to vaše

volba“ (https://news.branyvnimani.cz/index.php?article_id=11662), netušila jsem, jaký bude mít úspěch. Nejvíce mě zaujala odpověď pana Františka, jehož příběh Vám s jeho svolením krátce představím. Jak jinak jej pojmenovat než Zázraky se dějí. Přemýšlela jsem do jaké kolonky příběh vložit, mezi novinky? Nikoliv, zázraky doprovází lidstvo od nepaměti, jen my lidé jsme v tom dnešním shonu na ně přestali věřit. Není to škoda?

Příběh pana Františka

Milá Danko,

když jsem před několika dny četl tvoje stránky, napadlo mě, že bych mohl přispět kouskem mého životního příběhu, kterému nikdo z hospicu neřekne jinak než zázrak. Příběh, o kterém budu vyprávět, začal okolo mých 40- ti let, v té době jsem poprvé navštívil svou tehdejší ošetřující lékařku a tím rozjel kolečko, o kterém ten článek mluví. Vysoký krevní tlak, špatná hladina cholesterolu, obezita, bolesti hlavy, zubů, kloubů, tlak na hrudi, snad všechno, na co si jen člověk vzpomene. Trvalo to do mých 50- ti let, podstupoval jsem všechna možná i nemožná vyšetření. Skončilo to zhruba v mém 51. roce života po běžné chřipce, naprostým kolapsem. Ztratil jsem imunitu a tělo se už neumělo bránit. Ten den mě paní doktorka uschopnila a já odešel z ordinace s tím, že příští ráno nastoupím do zaměstnání. Nedošel jsem bez cizí pomoci ani domů, nějaký člověk mě dovedl, já se s ním před dveřmi rozloučil a za nimi padl do komatu. Další chvíle znám jen z vyprávění. Sanitka mne odvezla na infekční oddělení do Bohunické nemocnice, kde mne několik týdnů zkoumali snad na všechny nemoci. BSE, encefalitida, zápal mozkových blan, borelióza… vzorek tkáně poslali do Londýna na rozbor, kvůli podezření na nemoc šílených krav a pak epilepsii, otok mozku a jiné všemožné choroby. Po těch několika týdnech řekli suše mé ženě, že mám tak dva dny života a „uklidili“ mě do Černovického blázince, jelikož si se mnou nevěděli rady. Jen pro představu, když to začalo, vážil jsem 92 kilo a v době tohoto mého posledního transportu 42 kilo.

Když pochopili, že Černovice nejsou pro mě to správné místo, nechali mě převézt zpět na infekční. Snad abych se jim pomstil, upadl jsem opět na několik dní do naprostého komatu. Vzhledem k tomu, že ty dva dny stále platily, domluvila moje žena hospitaci v hospici v Rajhradě u Brna, abych tam tedy dožil. A teď to zkrátím. Já tam totiž nedožil, ale ožil. Možná právě proto o čem se píše v tom článku, co jsi mi poslala. V hospici totiž neléčí medicínou, ale klidem, pohodou a tím, že se o tebe starají samí krásní a hodní lidé, kterým nejsi lhostejný a na obtíž. A tak jsem odtud za čtyři měsíce odjížděl na invalidním vozíku. Před tím jsem se nemohl sám ani otočit, natož chodit. Za další 3 - 4 měsíce, kdy za mnou chodila sestřička domů a učila mě chodit na berlích a hůlce, jsem se postavil na nohy sám a naučil se znovu chodit bez opory. Nebylo to zdaleka všechno, co jsem se musel opět naučit. Stačí, když napíši, že po probrání z druhého komatu jsem se neuměl ani podepsat. Ber to jako mou nesmělou reakci na ten článek. Jen já vím nejlíp, že nebýt těchto skvělých lidiček, kteří se o mě starali a pomáhali mi ve chvílích nejtěžších a také díky muzice, se kterou jsem je tam denně obšťastňoval, bych to nikdy nedokázal. Chtěl bych hlavně poděkovat všem takovým skvělým lidem a bluegrassu, který do mě vháněl takovou neuvěřitelnou pozitivní energii, že jsem na konci té těžké cesty vstal a odešel po svých.  

Krásný večer a dobrou a pokojnou noc přeje Fanda

 
Děkuji za příběh. Doufám, že dodá pozitivní energii, všem co přestali věřit na zázraky.
S láskou Danka
(vloženo 31.1.2011) 

 

 Dnes mě napadla tato rubrika...jen nemá  št'astné okolnosti.
 

Dnes měl totiž pohřeb můj kolega Jarek Kolařík, 45let. Spadl ze střechy, když montoval firemní štít. Nikdy jsem mu z karet nehádala a ani nevím, jestli by jim věřil....ale je tu otázka...etika přeci říká smrt nesdělovat. Aspoň já to tak cítím...

Na regresní terapii mě vzala Petra do jednoho života, kde jsem věštila. Měla jsem říct mladému panovníkovi, že nemá jezdit do bitvy s turky, protože zemře. Řekla jsem mu, aby tam nejezdil, že výsledek nedopadne dobře. Když mi Petra chtěla poradit, abych mu řekla, že zemře, sevřely se mi rty na znamení, že to nesmím říct...prostě to nešlo...přísaha  či morální etika zvítězila i v zúženém vědomí. V tom příběhu jsem si vynutila, že pojedu s ním. Ubytovali jsme se v blízkém klášteře a on odjel do bitvy. Celý den jsem se snažila ho svojí energií ochránit. Večer přijel. S nikým nepromluvil, nenajedl se a zavřel se do kaple. Příběh končí tím, že klášter turci přepadli a mladého panovníka zavraždili přímo v kapli...Ač jsem si myslela, že jej ochráním, osudu se nedalo vyhnout.

Vyvěštit někomu smrt je velmi těžký úděl...i já jsem nedávno řešila jednoho človíčka, aby si vyměnil policejní službu. Nic se tudiž nestalo. A asi težko dnes zjistíme, jestli by se stalo. Pokud můžeme něčemu předejít, měli by jsme na to upozornit...jen říct někomu, že zemře? Myslel by na to a svým přesvědčením, by to změnil nebo-li zhmotnil...protože jak já říkám 8O%lze ovlivnit ...jen je otázka, zda by myslel pozitivně či negativně. Hmmm k čemu by jste se přiklonili vy? Říct či neříct?

At' už je odpověd' jakákoliv...napadá mě jedna pouhá myšlenka...kolik slov bylo nevyřknuto, kolik slov se ztratilo v pustém tichu. Neměli by jsme si tento fakt uvědomit a říct lidem, které máme rádi ...prostě jen tak...MÁM TĚ RÁD... 

(15.10.2010)

 Kolaps kolonií včel

Zima 2008 byla v USA pro včelaře absolutně tragická. Více než třetina komerčních úlů byla ztracena důsledkem tzv. syndromu zhroucení včelstev. Tento jev, při kterém vymřou všechny dělnice, a přežije jen samotná královna, byl pozorován poprvé právě v USA, ale nedávno už byly obdobné případy zaznamenány i v Evropě. Pravý důvod tohoto jevu je zatím neznámý. Spekulace o pesticidech, geneticky modifikovaných plodinách, virech či stále hustších mobilních telefonních sítích a jimi způsobeném záření se zatím nepotvrdily. Lék však zatím neexistuje a hrozba globální pandemie je s rostoucím počtem nakažených zemí stále vyšší a vyšší. Jaké následky by mělo pro lidstvo vymření včel, asi není třeba popisovat.

FOTO: fotobanka Profimedia

Proč jsou včely důležité

Květné rostliny potřebují ke svému opylování hmyz. V této činnosti jsou medonosné včely nejefektivnější, opylují 90 % celosvětových ploch s užitkovými plodinami. Plus většinu ovocných stromů a zeleniny – včetně jablek, pomerančů, jahod, cibule a mrkve. Stejně tak ořechů, slunečnic a plodin pro výrobu oleje. Kávovníky, soja, jetel používaný ke krmení dobytka a dokonce bavlna – všechny tyto rostliny závisí na opylování včelami ke zvýšení produkce.

Jen v samotné Británií je opylování včelstvy ohodnoceno na 200 milionů liber. Lidé chovali včelstva a převáželi úly stovky let za účelem opylování, produkce medu, přirozených sladidel a antiseptických přípravků. Vyhubení včel by znamenalo nejen bezbarvou, bezmasou dietu tvořenou obilninami a rýži, oděvy bez bavlny, ale také krajinu bez ovocných sadů, louky bez lučních květin a zhroucení potravinového řetězce, na kterém závisí ptactvo a zvířata.

 Chalíl Džibran k výchově dětí:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou syny a dcerami života, toužícího po sobě samém.

Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.

A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří. Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky.

Můžete dát domov jejích tělům, ne však jejím duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.

Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě. Život totiž nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.

Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy. Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná svou silou, aby jako šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou lučištníka je pro vás radostí. Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje luk, který je pevný.

(vloženo4.12.2010)

Podobenství: Návštěva u starého profesora

Skupina bývalých studentů se sešla, aby navštívila svého starého univerzitního profesora.

Během odpoledne si spolu povídali, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.

Starý profesor nabídl všem občerstvení, odešel do kuchyně a vrátil se s velkou konvicí kávy a tácem plným nejrůznějších šálků, kterých bylo dokonce více než studentů, porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových. Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi dráze, jiné výjimečně a originálně.

Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když už všichni studenti drželi vybrané hrnečky s kávou, profesor jim řekl:

"Pokud jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší šálky, a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu.

Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní. Přemýšlejte o tom.

Život je jako káva a zaměstnání, peníze a společenské postavení jsou šálky. Jsou to jen nástroje, které kvalitu života nemění. Občas, když se příliš zaměříme na hrníček, zapomínáme si vychutnat kávu, kterou v něm máme...

Takže, nenechte hrníčky, aby řídily vás život, ale soustřeďte se raději hlavně na tu kávu."