O krátkosti života

"Většina lidí, Pauline, si stěžuje na skrblictví přírody, protože přicházíme na svět na krátký čas a doba, která nám byla dána, uběhne tak rychle a v takovém chvatu, že život opouští lidi – s výjimkou nepatrného počtu jedinců – uprostřed samotných příprav na život… Není pravda, že máme málo času, ale hodně ho ztrácíme. Byl nám dán dost dlouhý život, který by bohatě stačil na vykonání největších činů, kdyby byl celý dobře využit; když se však rozplyne v rozmařilosti a nedbalosti, když není vynaložen na něco dobrého, tu nakonec pod tlakem krajní nutnosti cítíme, že život přešel a my jsme si ani nevšimli, jak ubíhá. Je tomu tak: nedostáváme krátký život, ale sami si ho zkracujeme, a pokud jde o něj, nejsme chudí, ale marnotratní. Právě tak jako je v mžiku rozházeno velké, třeba i královské bohatství, když přejde do rukou špatného pána, kdežto když je jmění třeba skrovné odevzdáno dobrému správci, používáním roste, právě tak je život doširoka otevřen pro toho, kdo s ním dobře hospodaří…" (L. A. Seneca: "O krátkosti života", Útěchy)

Položili jsme si někdy otázku, zda je náš život dostatečně dlouhý, abychom měli možnost uskutečnit vše, co chceme? Zda dokážeme naplnit čas, který je nám dán, důstojným způsobem, abychom když přijde okamžik loučení, mohli směle pohlédnout smrti do očí a říci: "Vykonal jsem, co jsem mohl, odcházím s čistým svědomím." Nebo nás smrt zaskočí a my ji přijmeme jako zlo, budeme se cítit podvedeni a vytrženi z něčeho, co mělo pokračovat, a našimi pocity budou rozčarování a zatrpklost nad tak velkou nespravedlností? Bude se nám snad chtít vykřiknout: "Ještě ne…, vždyť jsem ještě nestihl…"?

Tyto otázky trápí lidi od nepaměti a jistě si každý z nás položil podobné o smyslu a cíli života. Někteří je pod vlivem všedních starostí odložili kamsi hluboko, někdo je zamítl jako nezodpověditelné, ale jiní hledali a hledají odpovědi. Pravdou je, že na tyto otázky si musí každý odpovědět sám, protože se jedná o individuální chápání světa a úlohy člověka v něm. Pokusme se však podívat zpět do minulosti a nalézt odpovědi, které nám přes propast věků zanechali velcí myslitelé a filozofové. Jedním z nich byl jistě i muž, kterého někdy nazývali prostě "Filozof", Lucius Annaeus Seneca.

Když čteme jeho spisy, zjišťujeme, že jsou stále aktuální, a je neuvěřitelné, že je tomu téměř 2000 let, kdy byly napsány. Doba, v níž žil, však nebyla příliš odlišná od té naší. Ano, mnoho se do dnešních dnů změnilo, lidstvo uskutečnilo velký pokrok, avšak bohužel především technického charakteru. Člověk jako bytost se svými myšlenkami, radostmi, touhami, vášněmi, nejistotami a strachy se téměř nezměnil. Co se změnilo, jsou především vnější podmínky a možnosti, nikoli však člověk sám. I v dnešní společnosti nacházíme člověka se stejnými nedostatky a neřestmi, na které ve své době Seneca poukazoval. Proto jeho díla neztrácejí na síle a platnosti. Seneca byl především milovníkem moudrosti, tzn. filozofem v pravém slova smyslu, který se snažil to, o čem mluvil, také uvádět do praxe, do vlastního života. Nespekuloval, nýbrž se u něj projevoval dnes tak vzácný soulad mezi myšlenkami, slovy a činy. Podívejme se tedy, co nám říká o životě člověka.

Většina lidí, ať jsou vzdělaní či prostí, si stěžuje, že žijí krátce. Zdá se jim, že čas, který jim byl dán, uběhne velmi rychle a smrt je překvapuje uprostřed samotných příprav na život. Jak Seneca říká, není to proto, že bychom měli málo času, nýbrž proto, že mnoho času ztrácíme, a tím si život sami zkracujeme. Život je dostatečně dlouhý na to, aby stačil na vykonání těch největších činů, ale z pouhé rozmařilosti a nepozornosti necháváme marnotratně čas rozplynout v honbě za pomíjivými věcmi. Chováme se, jako bychom měli žít věčně. Času nepřikládáme téměř žádnou hodnotu a zacházíme s ním, jako by to byla hračka. Přitom je čas naším skutečným bohatstvím a jediným opravdovým majetkem. Nemůžeme ho koupit ani darovat někomu jinému, záleží pouze na nás a na naší vůli, jakým způsobem a k jakému cíli ho využijeme.

Proto nám Seneca doporučuje, abychom si uvědomili, že smrt není pouze někde daleko před námi, ale že velká část je již za námi, protože celý minulý život je již ve spárech smrti. Je důležité si uvědomit, že takto umíráme každý den. To nás přivede k tomu, že se naučíme pevně uchopit každou hodinu svého života, a jestliže takto vědomě uchopíme dnešní den, nebudeme tolik závislí na zítřku. Největší ztrátou života je odkládat něco na pozdější dobu, protože tím ztrácíme přítomnost za neurčitý slib budoucnosti. Čekáním na zítřek ztrácíme dnešek.

Náš život můžeme rozdělit na tři období: co bylo, co je a co bude, tedy minulost, přítomnost a budoucnost. Seneca nás varuje, abychom se nechovali jako hlupáci, kteří zapomínají na vlastní minulost nebo nemají čas se ohlédnout, protože si myslí, že jsou příliš zaneprázdněni. Přicházejí tak o možnost vzít si z této minulosti ponaučení. Možná je jim nepříjemné ohlížet se zpět, jelikož se tam mohou nacházet činy, za které se stydí, nebo události, na které chtějí zapomenout. Moudrý člověk naopak těží zkušenosti ze své minulosti, ale i z minulosti jiných lidí, aby je mohl zužitkovat v přítomnosti a neopakovat zbytečně stejné chyby a omyly. Avšak přítomnost je pouze velmi krátký okamžik, dříve než si ji uvědomíme, je pryč a stává se nezměnitelnou minulostí. Ale jen v přítomném okamžiku je nám dána možnost, abychom se projevili a něco uskutečnili. A ten, kdo ho nechává unikat mezi prsty, těžko něčeho dosáhne. Ať už tráví čas neplodně zahloubán do své minulosti, či upíná svoje naděje do budoucnosti nebo, což je nejhorší, nechává unikat přítomnost, protože má strach z budoucnosti. Budoucnost je totiž velmi nejistá, ale vytváříme si ji především my sami tím, jak se chováme a jak jednáme v přítomnosti. Proto tím nejhorším, co může být, je vlastní netečnost a lhostejnost k přítomnosti nebo naopak snaha o urychlení života a touha po budoucnosti jen kvůli tomu, že se v současné chvíli nudíme.

Jak a čím tedy naplnit svůj život, abychom mohli na jeho sklonku říci, že jsme vedli obsažný, plný život, a ne pouze život dlouhý? Jak dosáhnout toho, aby nás smrt nezaskočila? Kdybychom věděli, kolik času je nám vyměřeno, je pravděpodobné, že zbývající dobu našeho života bychom využili jiným způsobem a neztráceli mnoho času na neužitečné a zbytečné věci. Jinak řečeno, nenechávali bychom se okrádat o čas. Co má tedy být náplní tohoto času? Seneca říká, že nejhorší mezi všemi jsou ti, kteří svůj čas promrhají v honbě za uspokojováním své smyslnosti nejrůznějšího druhu. Smysl postrádá i věnovat se studiu neužitečných vědomostí, které nevedou ke zdokonalení lidské bytosti. Hromadění majetku, který by člověk v nebezpečí smrti vyměnil za několik dní života navíc, se také nejeví jako správná volba.

Především je tedy nutné přestat se honit pouze za pomíjivými statky, neboť když jich dosáhneme, začínáme toužit po nových. Je zapotřebí věnovat čas také sám sobě, své duši. Být sám sebou vždy a všude, přestat si nasazovat masky – jednu ve svém zaměstnání, druhou v rodinném kruhu, třetí mezi kamarády. K tomu je zapotřebí pozvednout svůj zrak k nepomíjejícím a věčným hodnotám. Očistit a zjasnit svou mysl, vyprostit se z davu. Dosáhnout lidské přirozenosti, která nespočívá v uspokojování smyslů, a vykročit na cestu vedoucí ke ctnosti a moudrosti. Nejedná se o shromažďování vědomostí, není to ani pouhá učenost, ale praktické oživení již nashromážděných zkušeností, které nám zanechali mnozí moudří lidé. Máme tak možnost připojit ke svému věku celý věk lidstva, sdílet překrásné pravdy, které byly odhaleny prací těch nejlepších a které nám ukazují cestu k věčnosti. Takováto cesta vede ke klidu a harmonii. A pouze mudrc se nerozpakuje jít ke smrti pevným krokem, jelikož moudrost nikdy nemůže zemřít stářím.

Ing. Leoš Flaitingr

Použitá literatura:
Seneca, L. A.: Útěchy, Odeon, Praha 1977.
Seneca, L. A.: Další listy Luciliovi, Svoboda, Praha 1984.
Seneca, L. A.: Výbor z listů Luciliovi, Svoboda, Praha 1987.