Pránická strava

Z různých míst zaznívá, že pránická strava je nesmysl, lež nebo podvod. To jsou tři staletími prověřené jímky, do nichž se splachují rušivé názory i s jejich zastánci.

Zdálo by se, že tentokrát je již předem vyhráno, protože život bez jídla a bez vody vede podle všeobecně známých zkušeností k jisté smrti. Všeobecně známé zkušenosti však nikdy nejsou těmi jedinými zkušenostmi. Existují i méně známé zkušenosti, které protiřečí těm prvním.

Z čeho je živ člověk? Nebo lépe řečeno, z čeho žije pozemské tělo člověka?

Slova hladovění nebo hladomor nevyvolávají příjemný dojem, podobně jako slovo dusit se. V lidském vědomí jsou spojena s ohrožením života. Podobá se to dokázané rovnici, kterou si kdokoliv může znovu přezkoušet a bez větších obtíží zažít její platnost.

Ustane-li přívod vzduchu, vody nebo stravy, ustane po určité době i pozemský život. Přestože je tato doba závislá na řadě individuálních okolností, její nejzazší hranice je víceméně dána.

Na otázku, zda existují jevy zpochybňující tuto rovnici, odpoví většina lidí bez zaváhání: „Ne“.

Přesto je zde však celá řada jevů, které nasvědčují opaku, nebo přinejmenším podkopávají autoritu tohoto hlasitého „Ne“.

Strava a psychika člověka

Většina lidí již určitě někdy zažila přechodnou situaci, kdy si zachovali plnou tělesnou a duševní výkonnost, aniž by jedli. Navzdory výdeji energie nepociťovali hlad. Mohlo se tak stát v případě, že byli naplněni něčím jiným. Člověk často říká, že je naplněn dojmy, zážitky, radostí nebo štěstím. Je toho dost, co nabízí nehmotný svět k nasycení. Není výjimkou, že hluboký zážitek anuluje tělesný pocit hladu, který by se měl za „normálních“ okolností dostavit. Je také známou skutečností, že vnitřně vyrovnaný a spokojený člověk se nepřejídá. Naopak nespokojenost, mrzutost a jiné nepříjemné vnitřní stavy potřebu jídla enormně zvyšují. Přitom se však nedá říci, že by tito lidé získávali více energie. V protikladu k množství přijaté stravy je jejich tělo spíše vyhladovělé, neboť strava jejich tělem jenom prochází, aniž se z ní uvolní ona záhadná substance nazývaná energií. I tito lidé jsou přece důkazem, že tělo nežije z chemické energie, neboť té mají k dispozici dostatek. Jejich nadváha je znamením buněčného hladu, dokladem neschopnosti získat ze stravy skutečnou vyživující sílu.

Uvedené skutečnosti však nedostačují k tomu, abychom mohli prohlásit, že lze žít pouze z hlubokých zážitků. Většinou se po odeznění takových zážitků člověk znovu s chutí nají a napije. Můžeme pouze vyvodit, že za určitého duševního rozpoložení se potřeba jídla snižuje, neboť se otevírají jiné cesty, jimiž tělo energii přijímá.

Stejnou skutečnost dokládají i případy matek z období 2. světové války, které se zčásti zřekly přídělu svého jídla ve prospěch svých dětí. Již tento čin jim dával pocit nasycení a jejich tělo nestrádalo. S tímto krásným příkladem nesobecké lásky se může jistě ztotožnit nejenom každá dnešní matka, která svoje dítě opravdu miluje, ale také každý člověk, který je schopen probudit v sobě vroucí cit vůči někomu jinému. Ve vzdání se sebe sama spočívá obrovská síla, která je schopna udržet i život pozemského těla. Nejsou to tedy především zážitky, jimiž připravujeme radost sobě, které nás spojují s prameny vyšších sil. Je to především láska k druhým lidem, jež osvobozuje duši a ulehčuje i tělu. Proto se nedá srovnat pěkný zážitek v přírodě nebo na koncertě s radostí, kterou jsme si přivodili tím, že jsme někomu pomohli.

Řekl bych dokonce, že člověk, který to nezažil, je opravdový chudák, neboť ten potom hledá radost a štěstí ve věcech, které mu je tímto krásným způsobem nikdy nemohou dát.

Nicméně ani tyto krásné zážitky nezbavují většinu lidí natrvalo nutnosti řádně jíst.

Věda a živý organismus

Jakýmsi předvojem vědy je dnes kvantová fyzika. Její momentální přínos vidím v tom, že zakomponovala do svých teorií lidské vědomí. Standardní průběh některých známých fyzikálních kvantových dějů lze ovlivnit činností lidského mozku. Například při některých fyzikálních pokusech by výsledky měly vést ke vzniku Gaussovy křivky (to je matematická křivka pravděpodobnosti, která zobrazuje náhodné děje), ale vlivem koncentrovaného myšlení pokusné osoby dochází k jejímu posunu. To znamená, že kromě pravidelných náhodných dějů zde působí ještě něco navíc, něco dalšího. Kvantová fyzika se nemůže dopracovat k přesným výsledkům, jestliže opomíjí účast lidského vědomí jako jedné z veličin určujících průběh dění.

Z hlediska světonázorových představ, vycházejících z existence Boha a lidské duše, to není žádný nový objev. Pro vědu však ano, neboť vedlejším produktem veškerého vědeckého bádání bylo doposud jednoznačné popírání této skutečnosti.

Je otázkou, jak dlouho ještě potrvá, než se třeba lékaři odhodlají vzít tento pionýrský „objev“ na vědomí. Do té doby zůstane tělo oficiálně uzavřeným systémem, do něhož smí vstupovat jen hmota a stejně tak je i opouštět. Že z něj vystupují myšlenky, nálady a city, nelze dost dobře zakázat.

V řadách vědců se našli vždy takoví, kteří se odvažovali překročit hranice. Pokrok nikdy nevyvolávají lidé, kteří brání staré hranice, ale ti, kteří je překračují.

Albert Freiheer von Herzeele uveřejnil v r. 1879 spis, v němž shrnuje výsledky pěti set pečlivých analýz, prokazujících vznik anorganických látek z blíže neuvedené nehmotné substance. Základem pokusů bylo sledování váhy uzavřeného systému. Obsahem uzavřeného systému byla destilovaná voda nebo živný roztok s přesně stanoveným množstvím určitého prvku a semeno rostliny. Obsah byl při pozdějších opakovaných pokusech uzavřen v zatavených skleněných zkumavkách. V průběhu pokusu semeno vyklíčilo a vyvíjelo se v rostlinu. Celý systém byl po celou dobu trvání experimentu vážen na velmi přesných vahách. Při hodnocení výsledků byla samozřejmě vzata v úvahu i chyba měření. Na závěr byly porovnávány váhové změny v rámci systému a v případě pokusů s živnými roztoky také změny v obsahu látek.

Z hlediska platného vědeckého poznání není těžké předvídat průběh takového triviálního pokusu. Proto nikoho nenapadne, aby takový pokus dělal. Výsledek je předem jasný. Váha systému musí zůstat po celou dobu stejná. Zvýšení obsahu prvků v rostlině musí odpovídat jejich úbytku v živném roztoku. V rostlině se může zvýšit jen obsah takových prvků, které jsou obsaženy v živném roztoku.

Výsledky však prokázaly naprosto jiné skutečnosti. Váha systému po celou dobu kolísala, a to v závislosti na měsíčním rytmu. V období úplňku dosahovala nejvyšších hodnot, v období novu hodnot nejnižších. Obsah určitých prvků v rostlinách dosahoval na konci pokusů vyšších hodnot, než jaké připouštěl jejich celkový obsah v uzavřeném systému na počátku pokusu. V rostlinách bylo prokázáno zvýšení obsahu prvků, které živný roztok neobsahoval.

K obdobným výsledkům dospěl při svých pokusech v r. 1934 R. Hauschka a v letech 1946–1948 francouzský vědec H. Spindler.

Výsledky těchto pokusů dokazují, že všechno je úplně jinak. Dokazují, že hmota se rodí a zaniká na dosud neznámé hranici uvnitř živého organismu. Znamená to, že hmota se v těle tvoří přímo z energie a může se naopak stahovat zpět do formy své „nehmotné“ preexistence a stávat se opět energií. A jestliže je rostlina schopna „stáhnout“ si prvky z tzv. nehmotné strany této hranice a jindy se jich opět stejnou cestou „zbavit“, je nutno předpokládat tuto schopnost i u lidského těla.

Bez jídla žít lze

Zásadní úder dosavadním představám o fungování lidského těla zasazují, podle všeho, lidé žijící dlouhodobě bez jídla a případně i bez vody. Budeme-li hledat mezi těmi, u nichž se lékařům nepodařilo – jistě přes nejpřísnější dohled a snahu – prokázat podvod, musíme v první řadě uvést jednu ženu: Terezie Neumannová z Konnesreuthu. Z její biografie jen stručně: Narodila se v r. 1898, od mladého věku pracovala v zemědělství. V rané dospělosti se její zdravotní stav začal postupně zhoršovat, až si nakonec vynutil trvalé ošetřování. Byla zčásti ochrnutá, trpěla křečemi, slepotou a částečnou hluchotou. V r. 1923, v den blahořečení Terezie von Lisieux, se nevysvětlitelně (zázračně) uzdravila ze slepoty. V r. 1925 pominuly v den svatořečení Terezie von Lisieux stejně nevysvětlitelně i zbývající zdravotní problémy. V noci 4.–5. 3. 1926 měla vizi Ježíšova utrpení na kříži a poprvé se u ní objevila stigmata v srdeční krajině. Později se objevila i stigmata na rukou a na nohou. Od této chvíle přestala přijímat stravu. Pila pouze vodu a jejím jediným denním pokrmem byla jedna hostie. Přes periodicky se opakující krevní ztráty z otevřených ran se těšila dobrému zdraví. V r. 1927 byla vyšetřena lékaři. Závěrečný posudek zněl: Ta žena nic nejí, měla být již mrtvá. Terezie Neumannová zemřela v r. 1962 na selhání srdce.

Nikdy neměla v úmyslu žít bez stravy. Nepodnikla nic, co by jakkoliv vysvětlovalo její mimořádný tělesný stav. I kdyby byla jediná mezi lidmi, byl by její případ závažným důkazem, který naprosto zpochybňuje dosavadní představy o procesech odehrávajících se v lidském těle. Pro nás Evropany je příběh Terezie Neumannové o to zajímavější, že se odehrál „před našimi zraky“, v našem kulturním prostředí, a nemůže být proto tak snadno smeten mezi ezoterické báje a legendy z jiného kontinentu.

Také naše současnost má své nechtěné protagonisty pránické výživy. Jsou to lidé, kteří tuto schopnost získali bez zvláštního úsilí. Patří mezi ně Ind Prahlad Jani a Ruska Zinajda Baranova.

Prahlad Jani se v r. 2000 podrobil desetidennímu lékařskému pozorování, o jehož výsledek projevilo zájem i indické ministerstvo obrany. Při vyšetřování byly použity vyspělé neinvazivní diagnostické metody. Navzdory očekávání lékařů však nebyl prokázán žádný podvod. Zúčastnění lékaři prohlásili tento případ za největší překvapení svého života.

Galerie postav pránické výživy tím není zdaleka uzavřena. Existuje celá řada dalších lidí, kteří tuto schopnost získali metodicky na základě svého předchozího rozhodnutí.

Je více než pravděpodobné, že donedávna nezpochybnitelný mýtus o jediném možném způsobu výživy těla se povážlivě hroutí. Současně s ním se hroutí i představa o fungování lidského těla. První kostky domina padly a na řadě jsou další.

Osobně považuji tento způsob výživy těla za možný. Nejedná se o hladovění, nýbrž o přijímání životně důležité energie jinou cestou. Za obvyklý a dosud jedině uznávaný zdroj energie platila běžná strava. Vystupňuje-li se z nějakého důvodu přítok energie z jiného směru, ztrácí strava svůj význam, neboť tělo získává potom energii přímo bez obvyklé účasti zažívacího systému. To ovšem znamená, že se v takovém případě tělesná hmota obnovuje a vytváří výhradně z energie přijaté tímto způsobem.

Chce-li člověk dojít k logickému vysvětlení daných skutečností, které se, jak se zdá, nedají již popřít, musí vzít na vědomí, že trávení je procesem uvolňování životní energie, procesem transformace hmoty v energii.

Zpět k psychice

Úvahy na téma pránické výživy se soustřeďují převážně na otázku, zda se jedná o podvod nebo o prokazatelnou skutečnost. Pokud člověk dojde k závěru, že pránická výživa je realitou, zdálo by se být toto téma uzavřeno. Domnívám se však, že právě v tomto okamžiku nabývá téma na závažnosti.

Budeme-li případy lidí žijících dlouhodobě bez jídla pozorovat jako pozoruhodný fenomén dokládající nedostatečnost našeho poznání, je to jistě veliká výzva k přemýšlení, která může vést v dlouhodobém horizontu k naprosté proměně společnosti. Situace se však radikálně změní ve chvíli, kdy pocítíme ambice osvojit si tyto schopnosti sami. Máme totiž okamžitě dojem, že tím velmi mnoho získáme. Neobvyklé a vzácné věci jsou zde přece proto, aby vzbuzovaly zájem.

Příčina rostoucí popularity pránické výživy nemá původ jen v tom, že je sama o sobě fascinující, ale v tom, že slibuje jiný způsob existence, jinou kvalitu života. Slibuje řešení takřka všeho a dokonce dosažení toho nejvyššího, za čím lidé všech dob neúnavně šli – duchovní osvícení.

Je jisté, že manipulovatelnost lidí se zvyšuje úměrně s jejich vnitřní dezorientací. Masový úspěch mnoha nesmyslů má příčinu v tom, že lidé mají sice určité představy o tom, co by chtěli, ale nechtějí se odpovídajícím způsobem namáhat. Proto hledají pohodlnější a rychlejší způsob, jak toho dosáhnout.

Pránická výživa není nesmysl. Jak je to však s přísliby, které dávají její protagonisté?

Má-li člověk určitou mimořádnou schopnost, je si také zpravidla dobře vědom toho, že působí na druhé lidi přitažlivě. V jeho názorech a představách hledají druzí lidé oporu a vedení, neboť jsou přesvědčeni o tom, že člověk s mimořádnými schopnostmi již mnoha věcem rozumí lépe. Proto nese každý mimořádnou schopností obdařený člověk vyšší odpovědnost za svoje názory, neboť ty se stávají pro mnoho dalších lidí vodítkem na jejich životní cestě.

Přísliby duchovního růstu

Je opravdu mnoho lidí, kteří usilují o duchovní růst. Je také mnoho nemocných lidí, kterým by jenom stačilo, kdyby byli o něco zdravější. Také přibývá lidí, kteří cítí sounáležitost s ostatními lidmi, s přírodou, s planetou Zemí, s vesmírem. Zdá se, že by nikdo z nich nepřišel zkrátka, kdyby přešel na pránickou výživu.

Dokládají to následující přísliby:

• Cílem je osvícení, být prodchnutý světlem.
• Zvýšení průtoku prány mění frekvenci buněk.
• Odstraníme tím všechny nemoci.
• Můžeme být planetou osvícených bytostí, naplnění láskou a světlem.
• Zvýšením průtoku prány dosáhneme toho, že vesmír na nás bude reagovat jinak.
• Lidé, žijící z prány, završili pozemské studium. Nemají již další otázky.
• Z jiného směru zaznívá příslib vyřešení problému hladu, evolučního skoku lidstva nebo dokonce jakési nesmrtelnosti buněk.

Zjednodušeně řečeno, je to téměř kompletní výčet všeho, po čem většina lidí podvědomě touží. Většina lidí totiž podvědomě tuší, že většiny z těchto vysokých cílů lze opravdu nějakým způsobem dosáhnout. Proto se nelze divit, že se nyní zajímají o relativně snadnou možnost, která slibuje v této věci úspěch.

Protože nechci polemizovat s každým jednotlivým tvrzením, uvedu svoji představu o této záležitosti.

A zpět k duchu člověka

Energie – prána – z níž žije také lidské tělo, je přizpůsobena úrovni země. Není to nadpozemská síla, nýbrž síla určená životu na zemi. Sama o sobě nevyvolává žádný tah vzhůru, který by umožňoval kýžený duchovní vzestup, ale umožňuje dosažení ideálního tělesného stavu v rámci pozemské úrovně. Již tento ideální tělesný stav spojený s mocným a přitom harmonickým prouděním energie je sám o sobě nevylíčitelným zážitkem. K tomuto stavu se pojí i stav mysli, která je projasněná a klidná. Tento stav je zpravidla označován jako osvícení.

Tělesné buňky takového člověka jsou opravdu naplněny energií – světlem. Také jeho aura je proniknutá světlem. Zdálo by se tedy, že vše souhlasí. Až na jedno. Vylíčený stav se týká těla a klidu mysli, nikoliv však úrovně poznání.

Úroveň poznání si člověk nemůže přivodit změnou stravy, neboť ta se týká především jeho představ o Bohu a o jeho vlastní lidské úloze. O správnost těchto představ musí vést každý vážně usilující člověk tvrdý zápas. Tvrdý proto, že v něm přichází o svoji dosavadní pozici domněle významného a určujícího činitele, na jehož mínění je vše závislé, a dobrovolně postupuje tyto atributy Stvořiteli. Je to tvrdý zápas o pokoru, k němuž je na zemi nutné také pozemské tělo. Projasnění těla tento zápas ulehčuje, ale tím jeho úloha také končí.

Pojem Boha

Chceme-li hovořit o pojmu osvícení, pak si pod tím představuji nezkalené spojení s duchovním světem, které člověku dává nevšední sílu a hluboký vhled. Základem tohoto spojení je však pojem o Bohu. Jakákoliv, i naprosto scestná představa o řádu světa dává okamžitě vyvstat také odpovídajícímu pojmu o této nejvyšší síle. Představuje-li si člověk Stvořitele jako svého blízkého příbuzného nebo jako někoho, s kým může udržovat přímý osobní kontakt, pak si asi nevytvořil ten správný obraz. Naopak člověk, který je schopen alespoň zčásti vytušit jeho velikost a nedosažitelnost, může hovořit o spojení s vyššími světy, neboť pak se ve svém vnitřním světě přibližuje Stvořiteli se stejnou pokorou, jako to činí obyvatelé vyšších úrovní.

Ani zde na zemi si přece nemohou být skutečně blízcí lidé, kteří nemají sjednocený pohled na nejdůležitější pojmy. Proto také nemůže dosáhnout spojení s duchovním světem člověk, který se nenamáhá vytvořit si o Stvořiteli správný pojem.

Základ bídy nespočívá v nedostatku stravy, ale v nedostatku pokory. Dosažení pokory však není možné bez tušení velikosti Boha. S tímto tušením vzrůstá pak také zcela přirozeně snaha takového člověka, aby žil správně. Jedině takový postoj mu dovoluje přijímat stále více a vědoměji z milostí, které jsou pro něj připraveny. Není těžké si představit, že za takových podmínek by na Zemi brzy nastal mír, neboť by se rozvinula spolupráce s vyššími světy a zesílilo by poznání o dokonalosti zákonů života. Nebyl by hlad, vymizel by strach z budoucnosti a také z nemocí.

Život má směřovat k poznání

Skrze lidi živící se pránou je nám sdělena jedna důležitá informace: Tyto schopnosti nesouvisí se stupněm poznání. Proto nesouvisí pránická strava ani s osvícením. Tím vyhasíná i naděje, že by se Země mohla stát prostým vyřazením zažívacího systému planetou osvícených bytostí.

Očekávaný evoluční skok, který by měl přinést lidstvu nové poznání, nebude mít jistě základ v tom, že přestaneme používat žaludek. Evoluce je především duchovní proces, který neprovádí škrty v přírodních zákonech, ale staví na jejich účelnosti a dokonalosti. Nezvyklé jevy, s nimiž se můžeme setkávat, nás mají vytrhnout z jednostranného uvažování. V životě jednotlivce mají své místo, neboť souvisejí s jeho osudem, avšak nejsou výzvou k masovému následování. Ostatním lidem pomáhají pochopit a přijmout vyšší smysl života, ale jejich dosažení smyslem života není. Život na pólech není zdravý; ani na jednom, ani na druhém. Bez újmy jej mohou snášet jen lidé, kteří si tuto vlohu již přinesli.

Lidské tělo je včleněno do řádu přírody. Zcela jistě se lidské tělo nevyvíjelo statisíce let k tomu účelu, aby byla nakonec shledána přebytečnost více než poloviny jeho orgánů. Stejně tak je těžko přijatelná představa, že by příroda miliony let vytvářela poměry, které se v době „osvícení“ náhle prokáží jako nadbytečné.

Dostávám se nyní k otázce, která má svoje oprávnění. Lidé živící se pránou jsou zdraví. Někteří se dokonce uzdravili ze závažných nemocí. Není to přece jen důvod, proč se o to nepokusit? A nakonec související otázka: Je možné prodloužit si tímto způsobem život?

Prána – osud – zdraví

Život každého z nás podléhá zákonitostem osudu. Do našeho osudu je vloženo mnoho nezměnitelných konstant. Rodiče, místo narození, tělesnou konstituci a mnoho dalšího nelze změnit ani sebevětším úsilím. Dalšími konstantami jsou osudové termíny – doba, kdy jsou splatné staré dluhy, karma. To jsou mezníky, kdy se v životě musí něco odehrát. Není však ještě rozhodnuto o tom, co to bude. Neboť o tom rozhodne způsobem svého života člověk sám. Osud tak vkládá do rukou každému člověku pověstnou osudovou volbu. Touto volbou jsou však názory, v nichž se dotyčný člověk rozhodl žít.

Tato volba se týká také vztahu k vlastnímu tělu. Způsob zacházení s tělem ovlivňuje jeho zdraví, a je-li nesprávný, může přivodit zbytečnou nemoc nebo předčasnou smrt. To znamená, že se stane něco, co se nemuselo stát, co nebylo zaneseno v osudovém plánu jako nevyhnutelná položka. V jiných případech může sice nemoc patřit k osudu člověka, ale její tíže nebo také závažnost bývá špatnou péčí o tělo zbytečně vystupňována, takže míra nutného utrpení je tím nesmírně zvýšena.

Je nutné říci, že většina lidí se dnes nestará o svoje tělo dobře. Proto se u nich mohou v zesílené míře uplatnit i další nepříznivé okolnosti, jako je stále narůstající méněcennost stravy, životního prostředí nebo rušivé technické vlivy. To znamená, že mnoho lidí by se mohlo těšit opravdu výbornému zdraví, kdyby věnovali svému tělu náležitou pozornost. Místo toho jsou nemocní a umírají předčasně. V tomto všeobecném zpustošení se jeví jako něco zcela výjimečného, když se tu a tam najde v pokročilejším věku někdo, kdo je tělesně naprosto zdravý.

Pránická výživa nemůže překonat osud člověka a nemůže proto oddálit ani okamžik smrti. Může vést nejvýše k tomu, že člověk se ve zdraví dožije všech svých dnů, které mu byly pro tento život určeny. To není jistě málo. Ale ke stejnému výsledku by došel i v případě, kdyby svoje tělo nezanedbával a zacházel s ním podle „předpisů“ vydaných přírodou.

Podobně jako není pránická výživa zárukou dlouhověkosti, nemůže si činit nárok ani na vyléčení všech nemocí. Utrpení je do našeho života vloženo vždy za určitým účelem. Není-li tento účel ještě naplněn, neexistuje síla, která by je mohla odstranit. Proto může pránická výživa léčit pouze stavy, které vznikly zanedbáním. Z tohoto důvodu ji nelze považovat za nadřazenou v porovnání s jinými způsoby nápravy.

Trávení je uvolňování energie

Na závěr chci připojit jednu praktickou poznámku pro ty, kteří si přejí zlepšit činnost svého těla a dopřát svým buňkám „světlo“.

Zmínil jsem se již o tom, že trávení je procesem uvolňování energie, kterou zde nazýváme pránou. Toto uvolnění energie má za následek chemické reakce – dochází k tzv. štěpení živin. Fenomén pránické výživy jasně ukazuje, že pohyb energie předchází pohybu hmoty. Energetické změny je proto nutné považovat za prvotní. Za nimi potom bezprostředně následují změny chemické. Postupný chemický rozklad potravy v různých částech zažívacího systému proto ukazuje, jak hmota zachycenou energii odevzdává. Tento proces začíná v ústech a jeho nedílnou součástí je, nebo by mělo být, žvýkání. Žvýkání upomíná na homeopatickou potenciaci, při níž se odlučuje podstata – energie – od hmotného nosiče. Je-li potrava v ústech řádně zpracována, uvolňuje se z ní velké množství zářivé energie. To znamená, že v ústech se postupně objevuje stále více světla. Polkne-li člověk, pak polyká doslova světlo. Je dobré vědět, že tuto počáteční světelnou extrakci již ostatní části zažívacího systému nemohou provést. Při nedostatečném zpracování potravy v ústech polyká člověk tmu. Tím se uvolňování energie v dalších oddílech zažívacího systému nesmírně ztěžuje, neboť strava není energeticky „otevřena“. Jestliže člověk dostatečně nežvýká, je to naprosto nejjednodušší způsob, jak způsobovat svému tělu vážnou energetickou újmu.

Pránická strava je sdělení dnešku

Pránickou stravu považuji za jev, který má probudit k úvahám o podstatě života. Záchrana nebo spása pro lidskou duši nespočívá v tom, že učiní svoje současné pozemské tělo nezávislým na obvyklé stravě.

Cesta duše vede od země vzhůru. Zdrojem poznání nemůže být proto strava nebo tzv. pránická energie sama o sobě, neboť jsou vázány jenom na hmotnost. Představa, že by skutečné poznání bylo možno získat změnou způsobu stravování, je pošetilá.

Lidé, kteří bez vlastního úsilí dospěli k pránické stravě, přinášejí sdělení o tom, z čeho žije tělo, avšak nikoliv, z čeho žije duše. Jejich příklad ukazuje na duchovní podstatu člověka, ale neukazuje duchovní cestu. Tělesné zdraví těchto lidí není výzvou k hromadnému přechodu na pránickou stravu, ale poukazem na nesmírnou zátěž, kterou uvalujeme na svoje těla způsobem svého myšlení, jednání a nakonec i stravování. Stejného stupně zdraví je možné dosáhnout prostým a jednoduchým způsobem života.

Schopnost bezprostředního přijímání pránické energie je součástí osudu těchto lidí. Tuto schopnost obdrželi za účelem svého dalšího vývoje. Avšak tato schopnost, sama o sobě, žádný duchovní vývoj nezpůsobuje. Proto nemůže pránická energie jako taková rozuzlit jejich osud, a tím méně osudy jiných lidí.