Moje povídky
Poznámka:
Uvedené informace jsou zdarma a smíte je tisknout, kopírovat či distribuovat dle vašeho přání. Autorské právo však zakazuje prodej v jakékoli formě. Kopírování a reprodukce těchto článku povoluji pouze k nekomerčním účelům, a to za podmínek, že u reprodukovaného celku bude připojeno celé znění této "Poznámky" a to včetně aktivního odkazu na výše uvedené webové stránky. Děkuji za pochopení a respektování této podmínky. Danka Davano
Odkaz na úvodní slova sbírky básní: Poselství poutníka
dankadavano.webnode.cz/rozmluvy-s-andely/
Odkaz na povídku- Kniha mého života
Hra se smrtí
Popocházela jsem neklidně po pokoji. Cítila jsem úzkost, nebyla to ledajaká úzkost, byla to úzkost, že někde je člověk, který pomýšlí na smrt. Podle zpráv jsem věděla, že pokud něco provede, bude to jen demonstrativně…přesto přítomnost smrti mě nenechávala klidnou.
„Co mohu udělat?“ zvedla jsem oči k dceři, která pokrčila rameny: „Vždyť víš, že ti řekli, že nemáš zasahovat, vždyť ji ani neznáš…pokud to udělá, vybrala si svůj osud a ty ji pak jen můžeš převést domů, nebo…“ zatřpytily se jí očka „Vezmi si ji nahoru a zkus jí to touto cestou rozmluvit.“
„Úžasné, jsi můj poklad.“rozzářila jsem se …teď se jen schoulit do koutka a uvolnit se a čekat, zda Zdeňka vyslyší mou výzvu a přijde.
Nepřišla…místo bílých obláčků mě její duše přivolala do tmy. Rozhlížela jsem se kolem, na betonové podlaze jsem spatřila ležet tělo. Bylo skroucené od bolestí a já tušila, že snědla prášky. Sevřela jsem ji v pase a snažila se, aby je vyzvracela. Povedlo se…ještě pořád ležela v bezvědomí.
V betonovém tunelu se ze tmy ozvaly kroky.
„Je moje…nech ji být.“ S úsměškem se díval na moji snahu změnit děj osudu.
„ Ano to nepopírám, jen ještě není pozdě…ještě má šanci…“ tiše jsem hlesla a podívala se mu do očí.
Jeho štíhlá postava v černém obleku, ani jeho žhnoucí oči, mě nenaháněly strach.
Zaprskal vztekle jako kocour. Znovu jsem si uvědomila, že přestože tu stojím v té tmě sama a dívám se ďáblovi do očí, nebojím se. Můj klid jej vyprovokoval k dalšímu zachrčení. V tu chvíli jsem začala růst, přestože jsem na to nepomyslela a nikterak to neměla v plánu, moje postava se zvětšovala. Díval se na mě a i on začal růst. Naše postavy byly obří…
Tam venku s hlavou uprostřed hvězd byl jiný pohled na tohoto ďáblíčka.
Usmála jsem se na něj: „Jsi velký jako já, proč máme měřit síly, vždyť o nás nejde!“ Řekla jsem a moje pozemské tělo se divilo, jak to, že se usmívám na ďábla.
„Máš pravdu…“, usmál se a přestal pouštět hrůzu. „Není proč být spolu v rozepři.“
Podívali jsme se směrem dolů, tam někde u nohou nám ležela Zdeňka a my oba věděli, že se kvůli ní nechceme přít. Opět jsme se zmenšili a náš rozhovor přešel v kamarádský dialog…
Po chvíli jsme i my utichli…s úctou jsme oba pohlíželi na bytost, která přicházela šedým tunelem.
„Ach,“ zatajil se mi dech.
„Copak tu vy dva opět vyvádíte?“ Podívala se na nás tázavě Smrt.
Podívali jsme se s ďáblíkem na sebe a soudržně řekli oba najednou: „Nic.“ Naše odpověď se podobala přímo sourozenecké soudržnosti. Smrt se na nás znovu zadívala a pak se otočila ke mně. „Dobrý den matko…,“pozdravila jsem ji s úctou.
„ Co zas vyvádíš?“ Podívala se na mě přísně…i v její přísnosti byla neskonalá krása. Její černé vlnité vlasy se jako hadí ocásky kroutily po jejím útlém těle. Její krása vyrážela dech…uvědomovala jsem si, že je tou nejkrásnější bytostí, kterou jsem kdy shlédla.
„ Kdy to pochopíš…?“ Vzdychla: „Ona je jeho, nemůžeš to chtít pořád měnit, je to zákon, který je daný, ona se tak rozhodla…a ty nemůžeš pomáhat lidem měnit zákony, které jsou dané….“ Na jejím čele se objevila vráska a mě to bylo líto.
„Ano matko, já už to chápu, už vím, že nemohu chtít zasahovat….“ Tiše jsem špitla jako malé dítě, které je kárané.
„Chceš ji ušetřit, ale před čím? I Ty sis tím prošla, když sis v minulém životě sáhla na život…chceš ji uchránit před tím, čím si ty sama prošla?“ Její pohled už nebyl tak přísný a já našla odvahu přizvat i Otce.
K mé velké radosti přišel…jeho bílý šat v kontrastu s matčiným černým šatem zářil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že zbloudilá duše Zdeňky, která zde stále ležela bezvládně na betonové podlaze, není tou zkoušející se osobou, ale jsem to já…
Když se Otec postavil po boku Smrti, něžně se objali. V tu chvíli se jejich těla propojila v jeden celek…tok energie, kterou bych zde na Zemi nedokázala popsat. Jejich těla se zhmotnila v jiné dimenzi a stala se androidní. Energie kroužila v kruhu, ale zároveň jakoby se roztáčela v nějakém tornádu a vytvářela tunel plný krásné energie. Podívala jsem se do středu toho tunelu a jako bych byla vtažena dovnitř…uvědomila jsem si jak tato energie je v celém vesmíru …je všude kolem nás. Jsme s ní svázány tenkými nitkami …
Pak se mnou začali hovořit. I jejich hlas nyní zněl jinak…i hlas byl androidní a já slyšela oba zároveň…
Vysvětlili mi, že pokud nepřijímám smrt, nemohu přijmout začátek. Otec je na začátku všeho, on je zrod a matka je konec, ale protože mi názorně ukázali, jak se konec se začátkem prolnou…pochopila jsem, že nic nemá konec ani začátek…i zrod je jen součástí dávno trvajícího děje a smrt není smrtí, ale novým začátkem. Tento zákon platí nejen pro lidi na Zemi, ale pro celý vesmír…i v něm zanikají planety, aby se narodily jinde…a tak je to i s dušemi…jsou součástí nekonečného plynutí času…pokud vůbec nějaký čas existuje.
Uvědomila jsem si, že je mi hanba…jak jsem jen mohla pochybovat?
Oba se usmívali…ne rty, nýbrž jejich energie vyzařovala úsměv, a já cítila, že jsou šťastni, že jsem to pochopila. Byli šťastni, že se mohu vrátit domů…
„ Udělalas nám radost, přej si něco a my ti to splníme,“ řekli. První, co mi blesklo hlavou, bylo, aby byl na světě mír. Část matky se zasmála, jakoby četla mé myšlenky a láskyplně řekla: „Přej si něco jen pro sebe.“
„Chtěla bych lásku. Lásku muže…,“ bylo druhé, co mě bezmyšlenkovitě napadlo. Usmála se: „Chceš konkrétního muže?“
„Toho kdo mě bude milovat….“ Tentokrát jsem jen špitla.
„Ale on je konkrétní muž, proč si to bojíš přiznat?“ Mluvila matka vlídně…
Chodbou přicházel muž…zatajil se mi dech. Stoupnul si vedle mne a tiše hleděl do zářícího kruhu milující se energie….
„ Ten je taky můj!“ Radostně vykřikl ďáblík a já ho jen usměrnila pohledem.
„Dáváme ti svoji dceru, abys ji miloval, ctil a pečoval o ni.“ Promluvili oba zase androidním hlasem.
„Teď uděláme výjimku…vezmi je oba a odnes je tam, kam patří, ať vidí, co je čeká….“
Vzala jsem ze země stále bezvládně ležící Zdeňku, uvědomila jsem si, že je pro mě malinká a lehounká, do druhé ruky jsem starostlivě přibrala Jeho.
Letěli jsme vesmírem, vnímali tisíce hvězd. Zdeňka se konečně probrala ze svého bezvědomí.
Mé pozemské tělo bylo v toužebném očekávání, že opět uvidí Domov…jeho krásu a lásku, rozkvetlé stromy a poletující ptáky…čím blíže jsme byli planetě, kam jsem je měla odnést, tím se má postava opět zvětšovala.
Lehce jsem přistála…byla jsem opět veliká a v Jeho přítomnosti mi to bylo nepříjemné. Moje mysl se začala soustředit na to, abych byla pozemská a malá a neuváděla jej do rozpaků…nešlo to.
Uvelebil se mi na rameni a jako admirál shlížel na planetu, do které jsem je přivedla. Zdeňku jsem opatrně sundala na zem a pobídla ji, aby šla vstříc svému osudu.
Už jsem věděla, že nejsem na své domovské planetě…všude kolem byla tma a bláto.
Zdeňka jakoby se na mě zlobila, našpulila zlověstně a vzdorovitě rty a vydala se na cestu. Věděla jsem, proč jsem tak velká a přestala se zabývat těmito myšlenkami.
V dálce šlehaly plameny a doléhaly k nám podivné zvuky…pokud jsem ve svém pozemském těle nepřijala skutečnost, že existuje peklo…stála jsem na jeho území…beze strachu, bez obav…věděla jsem, že pokud jsem si tímto prošla já, za svůj minulý život, který jsem ukončila pádem, musí si projít touto zkušeností i oni. Je třeba přiznat si zákony a dívat se na ně jako na něco co dokáže sice srazit na kolena, ale také pokud se duše probere, povznést ji až ke hvězdám…
Sledovala jsem odvahu Zdeňky, která se vydala do neznáma. Její bosé nohy se brodily v bahně. Najednou se před ní ukázaly dvě děti, svítily jasnou krásnou září a volaly ji…
„Bože chci domů…chci za nimi…nechci tu být.“ Obrátila se na mě plačící Zdeňka.
Opatrně jsem ji vzala do dlaně. Vrátila jsem je zpět…nebylo loučení…o tom ten příběh přeci nebyl….
Ráda bych vám představila další úryvek z mé knížky Šepoty z koruny stromů. V tomto příběhu nazvaném Zánik Akáši, jsem byla středem přeměny v poznání, jako malinký bod uprostřed neskutečně krásného bytí, dvou právě se milujících energií.
Zánik Akáší, knihovny lidstva
Říkám si, proč nemohu na Jiřího stále zapomenout, vždyť jsem pro to udělala už tolik. „Kolik je tam ještě společných životů?“ Ptám se, když se vydávám na cestu…
Nebesa a jejich hebounké obláčky, které miluji. Bosé nohy, ale necítí chlad ani jejich hebkost, vznáší se nad nimi. Moje kroky směřují ke chrámu. Akáša, chrám na nebesích. Knihovna lidstva. Kolikrát jsem už v ní byla a pocit vznešenosti a patřičné úcty mám pokaždé, když tento chrám pouze zahlédnu. Vystupuji po schodech a vcházím do síně. Její krásou jsem byla vždycky naprosto uchvácená. Tentokrát je však něco jinak.
Naproti mi přichází můj přítel, jako vždy v bílém lněném oblečení s bílým turbanem na hlavě. Jeho černý krátce střižený plnovous ukrývá bělostné zuby. Usmívá se, ale i jeho úsměv je tentokrát trochu jiný. Je v něm smutek nebo snad obavy?
Přivítáme se. A já nyní už v klidu jeho přítomnosti zvedám zrak do kopule auly. Proboha co se to děje? To je první myšlenka, která mě napadá, když vidím polorozbořený štít. V tu chvíli si vybavím meditaci Katky asi před dvěma roky, která nás vedla po dimenzích a já v ní viděla zánik Akáši. Přiběhla jsem tenkrát do ní…nebyl čas na rozjímání, nebyl čas na projevování úcty… v rychlosti jsem tehdy objala svého přítele, než jej navždy ztratím. Stěny Akáši se bořily. Za zbořenou zdí jsem spatřila regály plné knih vystavené až do stropu. Tisíce a tisíce knih a svitků. Nastavila jsem svou levou ruku směrem ke knihám. Jakoby mohutná energie začala proudit z knih do mé nastavené dlaně. Všechny životy jako bych chtěla uchovat v sobě. V tu chvíli se začaly bořit další zdi. Akáša zanikla. V tichosti jsem se tenkrát probouzela z meditace a hledala otázky, co jsem to vlastně spatřila. Pokud zanikne knihovna Země, co to znamená? Zanikne Země nebo se vše na Zemi změní? Bude odpuštěno a nebude karmy? Nebude tím pádem potřeba zápisů v Akáši? Jsou otázky, na které neumím odpovědět.
A tak tam stojím, se svým přítelem, v bílém rouně a ptám se ho, co bude s ním, až Akáša zanikne. Kam půjde?
„Budu volný, budu se moct sám rozhodnout, kam mé kroky povedou,“ usmál se jedním koutkem svých úst a dodal: „Možná ti vejdu do života a budu i dál tvým přítelem.“
„Víš, chtěla bych vidět Jiřího životy,“ řekla jsem přesvědčivě. Moje tělo, tam dole na Zemi, které je v tuto chvíli připojené tenkými vlákenky, sebou škublo. Rozum pozemského stvoření užasnul nad tím, co slyšel. On ví, že nemůže chtít nahlédnout do cizích osudů. Nebo snad ano?
Přítel nepohnul ani brvou. Jakoby znal moje myšlenky dopředu a proto nebyl nijak zaskočený. Vzal mě za loket a pomalými kroky mě vedl ke dveřím. „Opravdu to chceš? Jsi na to připravená?“
Nemluvím, v tuto chvíli snad ani nepřemýšlím…nemám žádné myšlenky. Moje mysl je naprosto čistá.
Vcházím do místnosti a zavírám dveře. Všude kolem je tma a ponuro. Nebojím se, opět žádné myšlenky, jakoby tělo bylo odpojené od pozemských pocitů.
Uprostřed místnosti se zjeví veliká tmavá hlava s blýskavýma očima a udiveným hlasem se mě ptá: „Přicházíš sama? Bez svých andělů a bez svého ochránce draka?“ „Ano, sama.“ Hlesla jsem tiše. V tom prázdnu, které jsem cítila, mě nenapadlo, že bych je snad měla potřebovat. A ani teď, jsem netoužila je přivolat. V tu chvíli jsem si uvědomila, pokud by tu byl, znamenal by to boj. Člověk volá své ochránce vždycky, když se bojí, když si není jistý sám sebou. Ano sem nepatří…tohle není boj.
Velká tmavá hlava se náhle prudce vymrštila. Proletěla zběsile celou místností. Bylo jí náhle plno, a pak byla naprosto blízko. Dívala se mi upřeně do očí a já cítila její dech. „Jak to, že se mě nebojíš? Všichni se mě bojí! Všichni mě nenávidí!“
„Miluji tě!“ Řekla jsem nahlas. V tu chvíli se mi nitkami z mého pozemského těla dostavila informace: „Nezapomeň, jen láskou…“ „Nebojím se tě, miluji tě.“ Řekla jsem znovu. Démonická černá hlava zařvala a opět běsnila. „Tohle nemůžeš. Tohle se vymyká všemu! Musíš se mě bát, musíš mě nenávidět!“ „Miluji tě!“ Opakovala jsem. Zalapal po dechu a zastavil se. Vítr, který doprovázel jeho běsnění, ustal.
Naklonil hlavu jedním směrem a nechápavě pohlédl do mých tmavých očí.
„Nenávist je druhá strana mince, pokud tě mám nenávidět, musím tě zároveň milovat.“ Pohlédla jsem na sebe a s údivem si uvědomila, že jsem oděna v černém. Pohybem ruky jsem uprostřed svého těla, tak jak jsem vedla děvčata v meditaci Velekněžka, vytvořila pomyslnou linku středu svého těla. Teď jsem stála v místnosti napůl černá a napůl bílá.
Zamračil se, ale už nesoptil. „Nemohu oddělit černou, musela bych zabít sama sebe. Jak vidíš, je mou součástí, tak jako vše na Zemi není jen jednobarevné.“ Usmála jsem se na černou hlavu. „Ale ty se mě musíš bát,“ odvětil. Jeho hlas už nebyl tak přísný a direktivní. Opět jsem se usmála a mlčela. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vidím nebo spíš vnímám silný tok energie. Bylo to jako tornádo, které se pomalu točilo směrem ze Země do Akáši. Uprostřed něj byl Jiří. Energetický tok jej přinesl do místnosti, ve které jsem stála. Nepohnula jsem se, jen jsem jej zavnímala. Neměla jsem potřebu stavět se před něj, abych jej ochránila. A ani mě nenapadla myšlenka, aby Jiří zasáhl a postavil se přede mne. Stál tam a pozoroval, aniž by se stejně jako já pohnul.
Ani černá hlava, která už nevypadala tak hrůzostrašně na něj nepohlédla. Nespouštěla ze mě oči, stejně tak jako já z ní. Vnímala bílou polovinu mého těla, jako něco pro ni neznámého. Zároveň toužila po poznání, toužila po tom, aby se k té bílé straně mého těla mohla přiblížit. Nepoznané ji přitahovalo a lákalo. Moje mysl byla pořád klidná, bez jakéhokoliv toku myšlenek. Ani Jiřího jsem nevnímala. Jen někde ve skrytu duše jsem věděla, že tu je. Je tu jako pozorovatel.
Černá hlava se přiblížila. Její pohled přímo fascinovala bílá barva, které se toužila a zároveň obávala dotknout. Ona, nenávidící, zatrpklá a zatracovaná, tuto obavu překonala a dotkla se lásky. Jen rychle a letmo, protože nevěděla, co ji čeká. Nestalo se však nic. Nikdo jí nevzal její podobu a bytí. A tak se dotkla znovu a znovu.
V jejich očích začalo zářit teplo a klid. V tu chvíli se nad polorozbořenou klenbou Akáši objevilo malé kulaté světýlko, které prostoupilo zdmi místnosti a stálo nad Jiřím. Místnost se začala prosvětlovat, ale opatrně a postupně. V pomyslné půlce se zastavilo. Vytvořilo naprosto fascinující obrazec. Jedna půlka místnosti se stala bílou a druhá černou. Já stojící uprostřed přesně v jejím opaku. Moje bílá půlka těla se nacházela v černé části a černá v bílé půlce místnosti. Situace vytvořila dokonalý znak Jing a Jang. V místnosti bylo cítit vzrušení. Cítila jsem touhu i vášeň, která byla všude kolem mě. Dvě strany se setkaly. Strany mince nemají tuto možnost. Nemohou nakouknout na tu druhou stranu, přestože jsou jeden celek. Zde se to stalo. Obě strany cítily chuť proniknout do druhého prostoru, poznat nepoznané, ale nechtěly si druhou stranu podrobit a podmanit. Toužily spolu splynout.
A tak jsem byla středem přeměny v poznání, jako malinký bod uprostřed neskutečně krásného bytí, dvou právě se milujících energií.
Všude kolem bylo šedo, ale ne to nudné a nic neříkající, ale laskavé, uklidňující. A pak už nic…
Probrala jsem se z alfy, ani nevím, kam se poděl Jiří. A ani jsem se nerozloučila s přítelem.
Ráno jsem vzala tužku a blok a při cestě do práce začala sepisovat povídku. Zde na Zemi mi dochází další podrobnosti a myšlenky. Jiří nepřišel zasahovat, ale přišel jako učitel, aby dohlédl na průběh zkoušky. To on je mým učitelem. A já si uvědomila, že jsem při seznamování s ním řekla, že chci lásku, chci poznat lásku. A on mě ji naučil.
A také jsem si uvědomila, že od nepaměti bojuje zlo s dobrem. Už od dětství se děti učí bojovat se zlem. Zlo musí být zničeno, zabito, ale zlo se tímto způsobem jaký nás učí společnost věky věků, zabíjí zlem. Zabít a bojovat je přeci stranou zla samého. Nemůžeme zlo přemoci jeho vlastními zbraněmi. Boj vytváří boj. A není podstatné, jestli je dobrý nebo špatný. Boj je pouze a jenom boj.
V tuto chvíli si začínám uvědomovat, že je zde na Zemi plno lidí, kteří měli tu samou vizi či prožitek jako já. Ví, že bílá touží po černé a naopak. Pokud dobro splyne se zlem v příměří a lásce, nebude třeba Akáši, ve které jsou zapsány nevyřešené dluhy duší a planety.
Akáša se zbortí….Akáša zanikne.
(Vloženo 5.12.2011)
Miluji úplněk.
Protože pro mě je úplněk spojen s láskou. Proč? Povím to formou pohádky, pokud to ovšem pohádka je.
Kdysi dávno, když vesmír žil v chaosu a planety naší sluneční soustavy pobíhaly bez řádu, žila, byla jedna planetka, která se jmenovala Tiamat. Oproti ostatním planetkám rostla do krásy a sílila. Začala být ostatním planetkám trnem v oku. Myslíte, že planety nemají lidské vlastnost jako je závist? Cožpak my nejsme součástí celého vesmíru…takže, kde se v nás tato vlastnost vzala?
Do této nádherné planetky Tiamat se zamiloval ještě nedorostlý chlapec. Pobýval rád v její blízkosti a učil se její síle, vůli a lásce. V době kdy se tento chlapec stal mužem, stál před rozhodnutím. Mohl opustit svoji tajnou lásku a vydat se na svoji vlastní oběžnou dráhu a být velkým vesmírným tělesem. Planetou se svým vlastním životem, se svými vlastními vibracemi. V tu chvíli si však hoch uvědomil, že bude ve vesmíru sám, bez lásky, kterou cítil k Tiamat a tak přestal růst. Mezi Tiamat a Měsícem, tak se ten chlapec jmenoval, vznikla láska a Tiamat si vzala Měsíce za muže.
Jako-by nestačilo, že Tiamat je nejsilnější a nejkrásnější, teď je ještě spokojená, milující a milovaná. Ostatní planetky se spikly a začaly přemýšlet jak Tiamat její štěstí překazit. Přivolaly na pomoc Marduka, aby je rozdělil a Tiamat zničil. I připlul Marduk ve své ohromné síle. On….považován za božstvo mezi planetami a zkřížil svou dráhu s Tiamat.
Tiamat zavzdychala a nárazem se rozlomila. Úder Marduka byl tak silný, že ji vymrštil na jinou oběžnou dráhu. Na té původní po ní zbyly jen úlomky, které tvoří prstenec. Její věrný měsíc ji však neopustil. Nevadilo mu, že nemá výsostní místo ve vesmíru jako královna, nevadilo mu, že je menší, pošramocená, otlučená, zlomená a slabá. Jeho láska byla silnější. Tiamat se stala matkou. Matkou nás všech. Matkou Zemí.
V den kdy je Měsíc v úplňku se spolu milují. Proto miluji úplňky, je v nich skryto kouzlo lásky. Kdykoliv je Měsíc v úplňku pocítím tu nádhernou sílu lásky země a vždycky mu řeknu:“ Jsi nádherný příteli můj.“
Všimněte si, že mluvím o Měsíci jako o muži. Avšak básníci, muži, vzývají Měsíc jako Lunu. Popisují její krásu a touhu. Znamená to, že i pro muže má znak lásky. Měsíc nebo Luna, muž či žena je tedy v rovnováze…v rovnováze lásky.
Mnoho lidí vnímá právě úplněk působící negativně na psychiku člověka. Jsou podráždění, stávají se jim nepříjemné věci. Nemusíte se hlásit, jen si uvědomte, jestli nepatříte mezi ně. Tito lidé mají problém s láskou. Nepřijímají, nevnímají, brání se volání Měsíce: “Probuď se!“
A my jsme náměsíční!
Úvod k připravované knize : ŠEPOTY Z KORUNY STROMŮ
Vnímám příjemné přítmí malebné kavárničky s vonící svíčkou a vůni kávy, jež položila servírka na malý stoleček před nás dva. František natáhl ruku a vzal moji levou ruku do své…nebráním mu, přestože vím, že z ní bude číst. Nemám pocit, že by mohl přečíst něco, co bych nevěděla nebo netušila…Lehounce přejel konečky svých prstů po mé dlani. V tu chvíli jsem si už nebyla tak jistá svým rozhodnutím. Přestože byl leden a moji postavu zahříval teplý svetřík, připadala jsem si náhle jako nahá. Dlouze se zadíval do čar na dlani, přes čelo mu přelétla vráska. "Je sice pěkné, že se dožiješ dlouhého věku, ale mám o tebe strach…jsi tak křehká a éterická. Tento svět není nic pro tebe. Příjde zkouška, ta mistrovská, ta nejtěžší." Odmlčel se. Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí, v nichž se zračily dva otazníky. Hlavou mi proběhla myšlenka:“Už jsem toho zažila tolik, co by mě mohlo ještě nepoznaného potkat? “František se odmlčel. „ Začni bolest, kterou nosíš v srdci ze sebe dostávat pryč. Máš tolik talentu v sobě…můžeš pocity vytancovat, vymalovat, vypsat…všechno, jenom je nenechávej v sobě…“
Pro všechny, kdo řeší myšlenky své v hlavě naváté…
Mít možnost psát a dám na papír všechny ty myšlenky, bolesti a otazníky má každý z nás. Každý má svůj dar, který by měl v sobě objevit. Nevím jestli to, co jsem sepsala rok po rozhovoru s Františkem má cenu pro ostatní, jsou to moje myšlenky a pocity…chci tím říct nebo snad napovědět, že tu možnost má každý z nás. Nebát se komunikace, nebát se odsouzení…neboť to jsou jen naše bloky co nás zastavují a nedokáží nás pustit dál. Dnes již vím, jak to tenkrát milý František myslel a jsem ráda, že jsem ho potkala, stejně tak jako Jiřího, bez kterého by nevznikly myšlenky a bez kterého bych nezačala růst…dnes, když promlouvám s lidmi vysvětluji posun, který si oni sami zvolí…a většinou, když jsme na zemi a je nám zle , přichází ta nádherná možnost uchopit ruku poznání a nechat se zvednout …nádherná možnost nechat se vést….nádherná možnost vyzkoušet si být Fénixem..
Pochopit, že zkoušky, které nás potkávají jsou proto, abychom se krůček za krůčkem dostali dál…
Neboť: „I z kamenů, které leží na cestě se dá vystavět něco krásného“(Goethe)
A tak se protančete, promalujte, propište do dalších dnů… Vaše Danka
(vloženo 10.12.2010),
Meditace s Drakem
Nestihla jsem tě naučit meditovat, uvolnit se, přitom bys to možná právě ted' potřeboval. Zavři oči.....
Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni....
Představ si sám sebe jak jdeš pouští. Tvé bosé nohy se boří do písku. Vnímáš, jak je jemný a teplý. Je ti to příjemné. Zadíváš se do oblohy, je blankytně modrá a bez mráčků. Uslyšíš volání ptáka. Je to sokol. Ty jsi v čínském horoskopu drak. Počkáš si na draka. Přiletí...jeho mohutná křídla zastíní slunce. Pomalu přistane vedle tebe. Nebojíš se ho, víš, že ti neublíží. Víš, že je ti přítelem. Cítíš se v bezpečí. Díváš se do jeho zelených dračích očí. Usedáš na jeho záda a on se s tebou pomalu vznese. Uvědomuješ si, že se nebojíš výšek. Let je příjemný. Vánek laská tvůj obličej. Drak se snese v oáze uprostřed pouště. Připadáš si jako v ráji. Všechno kolem kvete. Uprostřed ční vysoká skála, z ní stéká malý, celkem tichý vodopád, který naplňuje malou, malinkatou tůňku. Odložíš šaty a ponoříš se do ní. Opláchneš všechen ten prach z cest a najednou si uvědomuješ, že omýváš i své bolesti a rány, které z těla odchází. Odchází všechny tvé obavy a strachy. Tvoje tělo i tvoje duše jsou čisté. Cítíš se v tak krásném bezpečí. A víš, že nedaleko je tvůj drak, který tě ochrání. Je to tvoje skryté já, je to tvoje energie, tvoje prana....tvoje radost, emoce i smutek. Když tě nosí měkce vzduchem jsou to tvoje touhy i vášně, jsou to tvoje myšlenky...mentální a racionální.
Dovol mu, odnést tě na svých křídlech ke tvým ideálům...říká se ji čistá mysl a dovol mu najít s tebou svoji intuici a duchovní vůli. Svět není pouze hmota....
I já mám svůj příběh s drakem...
V dávných dobách, kdy jej uctívali jako moudro a ochranu domů. Byl přívětivý a milý. Cítila jsem se v jeho chrámě v bezpečí. S údivem jsem jako malá holka hltala všechna to moudra co mě učil. Pročítala svitky, které jsem měla k dispozici. Luštila hádanky a indicie. Tříbila si rozum a vůli. A tak jsem jednoho dne byla zasvědcená. To co jsem se naučila, jsem mohla vyzkoušet v praxi na lidech. V tomto mém prvním životě, před pěti tisíci lety, jsem měla pochopit jací lidé jsou. Když jsem procházela uličkami starobylého města, vnímala jsem rozdíl mezi němi. Někteří, kteří mě znali a já vyléčila jejich děti, nebo je přivedla na svět, byli přátelští. Přiskočili ke mně, objímali mě. Pak byli lidé, kteří se mě báli. Klekali si přede mnou a zavrtávali své hlavy do písku. Nevěděli...a jejich neznalost z nich činila ustrašence. Báli se podívat...báli se zvednout oči...báli se prohlédnout. Za těch pět tisíc let se zas tak moc nezměnilo. I dnes jsou lidi, kteří když něčemu nerozumí, neřeší to, mávnou nad tím rukou a je pohodlnější nad tím nepřemýšlet, ale pak je dostihne strach. Strach z nevědomí je ten nejhorší rádce a spojenec. Pak byla další sorta lidí. Lidi, kteří se mi podívali do očí, ale byla tam závist. "Jak to, že ona má něco, co já nemám? Jak to, že je jiná, jak to, že se má líp než já? Proč ona je velekněžkou Draka, mohl-a jsem to dobře tak být i já....Závist a zloba jsou staré jako samo lidstvo a jsou tu dodnes. Tito lidé, říkejme jim třeba intrikáni, chtějí moc, chtějí peníze, chtějí slávu....málo kdo z nich chce moudro a všeobjímající lásku. Ted' mě tak napadá...když jsem byla na astrovíkendu, jedna přednášející mluvila o prosbách, které máme vypustit do univerza, jen tak se můžou splnit..jedna paní jí na to nevěřícně odpověděla " Kdyby to fungovalo, byli by jsme všichni milionáři." Vmísila jsem se do debaty se slovy, že přeci ti, kdo těmto věcem věří, netouží po milionech. Uvědomují si, že peníze jsou pouhou nutností v tomto světě na přežití, ale nezaručují zdraví a lásku. Ti co komunikují s univerzem žádají cennější věci, než jsou peníze....A právě tito lidé, toužící po moci a penězích, pak využívají nevědomosti lidí, co klečí v prachu na kolenou. Promlouvají k nim a dělají z nich své nástroje moci. A tyto tupé ovce jim slouží ve své nevědomosti a leckdy fanatismu, protože je to pro ně jednoduché něčemu uvěřit, než nabýt vlastního poznání. A tak mě můj první život naučil, že lidé, kteří neřeší problémy a nemají svůj vlastní názor...ukamenovávají. A jak šly dějiny, z kamenů se staly nože, plameny na hranicích a ocelové kulky. Kde by byla cirkev při jejich křižáckých výpravách bez svých oveček? Kde by byl Hitler a Stalin? A kde jsou lidé....neměli by konečně procitnout? Snad to je ta změna, která přichází s věkem Vodnáře...Bylo by na čase.
A můj Drak? Když zjistil, že mě zabili pro víru kterou učil, rozzlobil se. Přistál na hradbách a začal chrlit oheň.. zem se třásla, kameny se bortily, voda se vzedmula. Lidi zachvátila panika. Po městě se slehla zem. V tu chvíli se můj Drak zastavil. Rozhlédl se svým bolavým srdcem a jeho šedozelené oči uviděly spoušt', kterou udělal. Uvědomil si, že neměl právo takto jednat...on jež učil lásku a víru se nechal strhnout svým zvířecím pudem. Není víra zub za zub, ale jen láskou, vírou a nadějí se staneš lepším. Zastyděl se. Uvědomil si, že ve městě byli i mírumilovní lidé, kteří mě měli rádi. On neudělal mezi nimi ve svém hněvu žádný rozdíl...a to bylo špatné. Kdyby v tom městě byl jen jediný člověk se srdcem na dlani, měl právo žít. Drak neunesl tíhu svého obvinění a opustil tuto Zemi.
Snažím se ho přivolat. Není nic horšího než bloudit s pocitem viny a sebezapřením. Musí odpustit sám sobě, aby mohl odpustit všem těm, kterým ublížil. Snad to za těch pět tisíc let pochopil. Svět potřebuje jeho moudro a nikdo není neomylný. Trestat sám sebe je síla důstojná poutníka a poznání uvědomit si své chyby....ale cožpak jsme nedošli k tak vysokému stupni, kdy si uvědomujeme svoje chyby, abychm si neodpustili? A tak ho prosím, aby si odpustil, aby si uvědomil, že je dokonalý takový, jaký je. Aby se miloval takový, jaký je. S ním se vrátí na Zemi láska, víra i naděje, nebot' v těchto slovech je i odpuštění!
Hudba na profil zdarma-Příslušenství pro mobilní telefony