Meditace v Adršpachu

Meditace v Adršpachu.

Objímám skálu, jeden z vrcholků Adršpachských skal. Ležím na skále a vnímám její sílu a energii. V noci běsnila nad horami silná bouře. Jedna z největších za poslední dobu, aspoň tak mluví ti, co sčítali blesky, které protínaly nebe.

Bouře, která vyčistila nebe, doznívá teď uvnitř skal a mě. Slunce pálí. Oči se zavírají. Nad skalami krouží draci. Ne jeden, ale dva. Jsou jiní než můj starý přítel. Tihle mají štíhlá těla a dlouhé krky, mezi křídly blány. Majestátně a s lehkostí krouží nad skalami. Uvědomuji si, že z nich nemám strach, nevolám svého draka, aby se postavil a chránil mě. Není proč…není se čeho bát...

 

Mezi výstupy a meditacemi jsem nad ránem dopsala svou knihu. V tu chvíli jsem netušila, co mě čeká o pár dní později. V úplňkovém jitru jsem převáděla přes světelný kužel stovky duší…mezi nimi i svou a Jiřího Elisabettu…(protože jsem si ji na památku nakreslila automatickou kresbou, podepsala se mi pod obrázkem a opravila mě...jmenovala se Elizbet)

Mezi návštěvníky skal patří i Johann Wolfgang Goethe, na jedné desce jsou vyryty básně, které jsem si dovolila vypůjčit při psaní o regresi.

Lidská duše podobá se vodě:

Z nebes přichází

K nebesům stoupá

A pak se navrací zemi...