Duše ženy- Prof. Delia S. Guzmán

Mou pozornost upoutala stránka v časopise, na níž se objevil následující titulek: „Ženy postupují kupředu.“ Ano, to je možné. Dlouhé je vyprávění o domáhání se práv, dlouhý je boj za to, aby žena mohla zaujmout důstojné místo ve společnosti. Musím si však položit otázku, zda jdeme správnou cestou, zda jsme si zvolili správný směr, neboť všechna tato práva žádají pro ženu větší ekonomický růst, lepší pracovní možnosti, větší bezpečnost při práci, větší úctu a větší důstojnost…, avšak jde o jistou pozici, o jisté místo ve společnosti, které není jakoby ničím jiným než místem fyzickým. A má otázka zní: Kráčíme správnou cestou? Neboť zřídkakdy se kromě tohoto místa, této důstojnosti a úcty bere v úvahu také Duše Ženy. Navzdory všem těmto velkým bitvám, které zaznamenaly dějiny zejména v posledních staletích, také v současném okamžiku stále zaznamenáváme nářky a neklid. Žena není spokojena s úlohou, kterou ve společnosti zastává. Není spokojena s pracovními možnostmi ani se svou finanční odměnou, a z lidského hlediska se dokonce každodenně ve všech sdělovacích prostředcích setkáváme se špatným zacházením, jemuž je žena podrobena, a se stálým obviňováním.

Pokud si má žena vydobýt roli ve společnosti, je to pouhé dobývání, nebo znovudobývání? Vyvstávají tyto nároky proto, že žena ztratila roli, již kdysi měla, nebo ji ani nikdy v dějinách neměla? Domnívám se, že ji měla a že se jedná spíše o znovudobývání něčeho, co bylo ztraceno, a je třeba zjistit jak, kdy a proč.

Letmé zopakování historie nám ukazuje, že v každém okamžiku existovaly příklady výjimečných žen, které bez ohledu na dobu a okolnosti projevovaly nesmírnou odvahu, velkou vytrvalost a schopnost vyniknout a zapsat se do dějin na stránky popisující jejich dobu. Nemyslím tím pouze ojedinělé příklady, které vždy existují, nýbrž i to, že existovaly civilizace, jejichž kritéria ženě umožňovala zaujmout důležité místo, její vlastní místo. A nejen ty civilizace, které označujeme jako matriarchální, nýbrž i mnohé jiné, které dnes nazýváme patriarchální a které přesto poskytovaly ženě významnou roli, roli civilizační.

Dnes nám sdělovací prostředky a literatura nabízejí velké množství románů historického a polohistorického rázu, kde znovu nabývají lesku ony staré matriarchální civilizace, v nichž žena byla klíčovou osobou, v nichž bohyně byly základními božstvy a v nichž se vše točilo kolem této postavy, jež se připodobňovala k jádru lidských bytostí.

Žena se nechopila moci a nezanechala muži vedlejší postavení. Jednoduše měla vládnoucí roli; byla středem života a snažila se, aby všichni byli jednotní. To je možná tím, co se ztratilo. Ona role osy, středu, jádra, jak to odrážejí řecké a římské mýty, když vyprávějí o oné zvláštní Bohyni Ohně: nachází se ve středu Země, v ohni na oltáři, v ohni domácího krbu. Je tím, co se nachází uprostřed domu, uprostřed chrámu…, a to je Žena. Tento oheň je Životem a má tu schopnost, že se kolem něj všechno shromažďuje.

Jak žena ztratila tuto identitu středu a jádra? Na základě různých okolností, některých charakteru psychologického, jiných náboženského a dalších, jež jsou souhrnem toho všeho. V psychologickém smyslu se kladl přehnaný důraz na negativní aspekt toho, co je ženské. Negativní aspekty mají jak muži, tak i ženy, tvrdilo se však, že žena je pasivní, málo kreativní a majetnická: není aktivní, chce vlastnit vše, aniž by pro to něco udělala. Žena dokáže manipulovat, aby dosáhla všeho, po čem touží. Žena je přehnaně citlivá, přehnaně emocionální a vrtkavá a nestálá… S tak zvláštní psýchou nikdy nemůže být pověřena účinnou prací, kterou je nutno odevzdat v termínu, neboť kdo ví, zda uprostřed práce nezačne sebe samu litovat a všeho nenechá.

Z náboženského hlediska – v jeho vnější, a ne esoterické interpretaci – se žena stala symbolem zla. Nevím, čím jsme se my dámy zasloužily o to, že jsme získaly postavení hříšnic, svůdkyň… A začalo to vše pouhým žebrem? Je třeba uznat, že jsme z ničeho dokázaly udělat mnoho. To se vštípilo do psýchy mužů a lidstva všeobecně. Zvláštní je, že když je žena mladá a hezká, je žádaná a zároveň odmítaná právě proto, že se po ní potají touží. Je snad mladá a hezká žena symbolem zla a pokušení? A přesto, když je tichá a uzavřená v domě a pečuje o domácnost a o své děti, pak je dobrá a dostává se jí uznání. A pokud je úctyhodnou stařenkou a nikoho neobtěžuje svým kouzlem, je také uznávána a lze ji požádat o radu. To není spravedlivé. Žena je vždy stejná.

To vše v souhrnu způsobuje, že žena začíná částečně pochybovat o své vlastní identitě a začíná se ptát: „Jsem dobrá, nebo špatná? Počínám si skutečně dobře? Co je to, co mohu dělat?“ Další fakt, který způsobil ještě větší ztrátu její identity. Když se ocitla v pozici podřízeného, rozhodla se, že se vydá soupeřit s mužem. Začala velký boj, už ne kvůli znovudobytí svých vlastních hodnot, nýbrž kvůli soupeření s tím, co muž ve společnosti představuje. A tento dlouhý boj, především v posledních dvou staletích, ještě více vzdálil ženu od její vnitřní jistoty a čím dál tím více ji oslabuje. Jak se vydala soupeřit s mužem? Pokouší se vydobýt si stejnou společenskou prestiž, stejné postavení v práci, úspěch, finanční odměny… Soupeří s mužem, potřebuje však jeho ocenění a souhlas; tyto vítězící ženy, jež vynikají ve společnosti, budou vždy existovat, pokud se najde jeden nebo více mužů, kteří je uznávají a schválí jim to slovy: „Jsi dobrá, protože jsi dokázala proniknout do společnosti mužů, jsi dobrá, protože tě přijímáme, protože tě necháváme pracovat společně s námi…, jsi dobrá, protože uznáváme, že jsi zodpovědná, že jsi schopná.“ To je soutěžení na základě závislosti, neboť nutně potřebuje uznání muže. A je to soutěžení, které způsobuje, že žena ztrácí své opravdové charakteristiky, neboť musí bojovat, pracovat, dobývat a zápasit jako muž, a nikoliv jako žena. Nedělá to podle sebe, nýbrž se to snaží udělat tak, jak to dělá muž.

Je zajímavé, že mnoho sociologů dospívá k závěru, že tato vítězící žena, ta, která dobyla to, o čem snila, která má skvělé postavení, výborný plat, ta, jež je ctěna a respektována, se ocitá v situaci, kdy se ptá: A k čemu to všechno? Co mám dělat teď? Neboť problém je v tom, že se i nadále cítí nespokojená, unavená, cítí, že opouští rodinný krb, že by se raději více věnovala svým dětem, pokud je má… To je ten boj, na který jsem se ptala na začátku. Kráčí žena správnou cestou? Je její cestou soupeření s mužem, srovnávání se s mužem, nebo opětovné získání svých vlastních charakteristik?

Stále se mluví o stejnosti muže a ženy, je to však meč se dvěma ostřími: Jsme opravdu stejní? Když se mluví o stejnosti, je třeba pochopit, že se nejedná o stejnost absolutní, nýbrž o stejnost příležitostí, neboť jak jedni, tak druzí jsme lidské bytosti a jako lidské bytosti v životě potřebujeme příležitosti. A žena potřebuje příležitost vyjádřit se taková, jaká je, taková, jaká v životě potřebuje být. Z tohoto hlediska věřím, že by bylo zapotřebí dosáhnout stejnosti, avšak nikoliv charakterů ani způsobů života.

Je zvláštní, že pokud se na konci tohoto 20. století pokusíme nalézt podobnost mezi mužem a ženou, charakteristiky jedněch i druhých se natolik smísí, že je dnes dosti složité rozhodnout, kdo je kdo; a to nenarážím na vzhled, který je něčím velmi relativním (někdy se musíme podívat dvakrát nebo třikrát, než se rozhodneme, zda řekneme pane, paní nebo pouze promiňte). Zmatek se odehrává i v něčem mnohem hlubším: věří se, že smazáním rozdílů se začneme jeden druhému podobat.

Je málo pravděpodobné, že by současný muž dokázal přesně určit, kde sídlí jeho mužské bytí, a že by žena věděla, kde sídlí její bytí ženské. Opěrné body jsou velmi relativní a z toho vyplývá zmatek: pokud jeden ani druhý nemají jako opěrný bod svůj komplementární protějšek, je velmi obtížné definovat vlastní identitu. Naše mysl, náš způsob myšlení je vždy dvojí: chápeme to, co je bílé, protože to srovnáváme s černým, chápeme, co je den, protože to srovnáváme s nocí, a když chceme mluvit o dobru, potřebujeme ho srovnat se zlem; a takto vždy na základě dvojakosti.

Dnes ve společnosti chybí ženské a mužské opěrné body. Upřímně věřím, že to není tím, že by žena nenašla své místo ve společnosti, nýbrž že se všechny hodnoty smísily. Existuje mnoho natolik zmatených prvků, že dokonce ani muži nemohou nalézt svou vlastní roli ve společnosti… a nenalézá ji ani mládež ani děti a staří lidé. Bez ohledu na to, zda se jedná o muže či ženy, je dnes velmi obtížné nalézt důstojné hodnoty a správným způsobem se zařadit do společnosti. Nepovažuji tento zmatek za stejnost. Ona druhá stejnost, kterou hledáme, se nachází v mnohem hlubších základních elementech.

.

.

Dnes se mluví o feminismu a obvykle se interpretuje jako svátek žen nebo jako boj ženy ve feministickém hnutí.

Jsou opravdu tato feministická hnutí plná dobrých záměrů? Jsou to hnutí domáhání se práv, která pokaždé žádají další věci pro ženu, jež byla v průběhu dlouhé doby odstrkována na vedlejší kolej, na úroveň závislosti. Pokud existuje muž, který ji chrání, bez ohledu na to, zda je to její manžel nebo syn, vše je v pořádku, avšak nenachází-li se muž v její blízkosti, ona „neexistuje“. A pokud neexistuje nikdo, kdo by ji živil, ona „neexistuje“, a samozřejmě, že v takové situaci vznikají požadavky, na základě nichž chce být žena jako muž, požadavky, které se mění bezmála na touhu po odplatě, po opravdovém boji. Existuje feminismus, který je „antimachismem“, prostřednictvím něhož se chce zjistit, kdo více pracuje, kdo zaplní více stran v novinách nebo v časopisech, kdo přitahuje větší pozornost. Jsou to bitvy, které kvůli mnoha feministickým hnutím vznikajícím v současném světě jsou, z mého stanoviska, již předem prohrané: přinášejí nestálé zisky, neboť závisejí na hledisku, jež platí dnes, ale už ne zítra.

Opravdový zisk ženy spočívá v odhalení její vlastní Duše. Kdyby založila hnutí, které by žádalo, aby se její Duše stala tím, co bude razit cestu – a takto lze definovat i Duši muže –, je možné, že by všechny tyto rozepře zanikly. Už nejde o to zjistit, zda my ženy dokážeme vykonávat stejné práce jako muži, neboť nevěříme, že existují práce určené jedněm nebo druhým. Jasně se již ukázalo, že jsme všichni schopni dělat víceméně totéž, a to více či méně dobře. Neexistují monopoly práce, avšak to, co existuje, jsou různá hlediska, ačkoliv práce zůstává stejná. Přistupuje se k tomu s různými pocity, s různými názory, neboť Duše je tím, co vede k vytvoření různých hledisek.

To nás vede k tomu, abychom si položili otázku, co je Duše. Nehodlám ji definovat z pohledu nábožensko-teologického, nýbrž spíše z pohledu psychologického: Duše je autentická entita, autentické vnitřní bytí. Je to energie, která se může opřít o to hmotné, avšak má schopnost povznést se k tomu vyššímu, k tomu metafyzickému, k velkým snům, k velkým ideálům. V Duši ženy, v Duši muže neexistují odstíny rozdílnosti, nýbrž komplementarity, které by se mohly dokonale doplňovat a nevytvářet protiklady.

Věřím, že v Duši každé ženy je něco z muže a v Duši každého muže je něco z ženy. Duše muže všeobecně zjevně tíhne k vnějšímu působení; žena je přirozeně více introvertní. Duše muže hledá růst, rozvoj a expanzi věcí, žena chce věci uchovávat, dát jim jejich místo a opatrovat je. Duše muže je impulzivní, Duše ženy je tím, co věci střeží. Muž se vrhá do tvoření, žena hledá praktičnost věcí. Neznamená to, že by nebyla tvořivá, ale vždy se ptá „proč“. Muž se projevuje skrze ideje, žena skrze intuici… Bylo by nádherné, kdybychom mohli spojit Duši muže s Duší ženy, neboť bychom získali jednání a introspekci, růst a ochranu toho, co roste. Měli bychom impuls a zároveň ochranu tohoto impulsu, měli bychom tvořivost, avšak hledali bychom i praktické uplatnění této tvořivosti. Měli bychom ideje, avšak podepřené intuicí… Nicméně tomu tak není, nebylo dosaženo tohoto splynutí, neutichly rozepře a nebylo dosaženo souladu, společné práce a pochopení, že muži a ženy jsou absolutně nezbytní, neboť jedni i druzí jsou částí lidstva.

Mohli bychom formulovat některé velmi jednoduché rady pro ženu. Za prvé nejde o to být jako muž, neboť není třeba být mužem, abychom se stali hrdinou, abychom se stali velkým. Existují ženy, které mohou být velkými hrdinkami a bojovnicemi, avšak musí objevit, co je jejich válkou, co je jejich bitevním polem, jaké jsou jejich zbraně a kdo jsou jejich nepřátelé. Problémem ženy je převlékání se za mužského hrdinu a v tomto případě bojuje ve válce, která není její. Před mnoha lety jsem dostala jednu radu od svého učitele profesora Livragy, zakladatele Nové Akropolis. Vzpomínám si, že jsem byla na jeho přednášce z rétoriky, abych se naučila mluvit na veřejnosti. Obdivovala jsem jeho nenucenost, způsob, jakým se pohyboval, a první, co jsem udělala, bylo to, že jsem ho napodobovala. Prostě jsem se na něj dívala a opakovala to, co dělal. Po jedné přednášce si mě zavolal a řekl mi: „Takto nebudeš nikdy dobře mluvit, protože místo abys byla sama sebou, budeš jen stěží kopií toho, co dělám já. Vysvětlil jsem některé techniky, ty však musíš mluvit svým způsobem, musíš se vyjadřovat podle toho, jaká jsi, musíš nalézt to, co je uvnitř tebe. Nikdy nemluv stejným způsobem jako já.“ A opravdu, nikdy bych nedokázala dělat to tak jako on, neboť jsem neměla jeho výšku, ani jeho postavu, ani jeho hlas a zpracovávala jsem ideje jiným způsobem, přestože jsem říkala totéž. Od tohoto okamžiku jsem se snažila být sama sebou a byla jsem podstatně lepší.

.

.

To, co musíme udělat nejdříve, je akceptovat sama sebe; být ženou není žádné prokletí. Právě naopak, věřím, že nás dějiny obdařily velkým množstvím výjimečných ženských osobností, velkých hrdinek v jakémkoli smyslu a množstvím anonymních hrdinek, které každodenně prožívají svou malou bitvu s obrovským vnitřním nasazením.

Další radou je neztratit složitou identitu ženy. Žena není pouze matkou, není pouze manželkou. Je také milenkou a kněžkou, bohyní, hrdinkou a umělkyní… To vše se nachází uvnitř ženy, její identita je rozmanitá a nemusíme se jí vzdávat jen proto, abychom zjistili, zda dokážeme dosáhnout významného postavení v rámci toho, co dnes společnost za významné považuje. Ta nejdůležitější část ženské identity se bohužel ztrácí.

Pokud někdo svou vlastní identitu neobjevil, ať ji hledá. Někteří sociologové říkají, že pro nalezení sebe sama je třeba podniknout vnitřní cestu. Aby žena uznala sebe samu jako ženu, není nezbytné soupeřit s mužem, není nezbytné na muži záviset. Je třeba dostat se do hloubky, ačkoliv je to často bolestivé, neboť to znamená setkat se s mnoha věcmi, které se nám nelíbí, pokud je však najdeme, můžeme je napravit. Proniknout do hloubky znamená odhalit mnohé hodnoty, a když jsou odhaleny, lze je zvětšit a rozmnožit.

Co je to Duše ženy? V čem spočívá tato Duše, která musí bojovat o navrácení své opravdové role, a to nejen ve společnosti, nýbrž i v dějinách? Téměř všechny starodávné civilizace, které se více zajímaly o roli ženy, popisovaly Duši ženy na základě čtyř charakteristik, dokonale platných i v současném okamžiku.

O Duši ženy lze mluvit jako o Životě, jako o Energii, jako o Lásce a jako o Moudrosti. Pomocí těchto čtyř charakteristik, které jsou opravdovými zbraněmi, je žena dokonalou hrdinkou schopnou podniknout svůj vlastní boj. Duše ženy je život v jakémkoli smyslu nejen proto, že ho přivádí na svět, nýbrž i proto, že je schopna pomoci život udržet a je velkou vychovatelkou. Může tvořit, podněcovat, inspirovat…, ve svých rukou má schopnost život dávat a udržovat. Velký vykladač moderních mýtů, Joseph Campbell, řekl, že základem je to, že žena může dát život tělu, duši, společnosti, civilizaci, pokud se jí však tato příležitost neposkytne, ztrácí smysl své existence. Potřebuje vdechovat život prostřednictvím své ojedinělé formy energie, která je další charakteristikou její Duše. Tato energie není hnací silou, je spíše trvalá a stálá, může snést věci tak neuvěřitelné, jak neuvěřitelná je její trpělivost. To je její velká zbraň, ne proto, že by byla utlačována, nýbrž proto, že je odolná. Možná nevlastní velkou odolnost fyzickou, má však obrovskou odolnost psychickou, to je její energie, kterou dokáže přenášet v podobě klidu, v podobě překonávání obtíží a odolávání bolestem.

Žena je Láska. Vím, že všichni, muži i ženy, milujeme. Muž však miluje takovým způsobem, že lásku do svého života začlení, a žena z lásky svůj život vytváří. Co je to láska v ženě? Meč se dvěma ostřími: pokud je láska malá, psáno s malým „l“, stává se láskou egoistickou, majetnickou, je to strach spíše z toho, že není milována, než z toho, že nemiluje, spíše z toho, že není ctěna, než že nectí. Pokud se však láska v ženě probudí jako Duše, pak se stane velkou schopností sjednocení, plamenem domácího krbu, ohněm ve středu země, ve středu chrámu. Žena sjednocuje, má schopnost vázat, spojovat, spříznit osoby, duše, přivést do souladu ty, kteří v souladu nejsou: její Láska je velkou ušlechtilostí. Její Láska je schopností vnímat Krásu a Harmonii, schopností bojovat za Spravedlnost. Proto je žena Láskou a je též Moudrostí s rozumem praktickým a uspořádaným, avšak rozvážným, což je jí vlastní. Neboť zeptáme-li se jí, proč dělá některé věci, vždy bude umět odpovědět. A především má velkou sílu, kterou nesmí nikdy promarnit: je to Intuice. Přemýšlí prostřednictvím citů. Vím, že se tento způsob myšlení někdy podceňuje, nicméně u ženy se myšlenka spojená s citem stává intuicí a tuší věci, předvídá je s velkou obratností: to je její Síla, to je její Moudrost. Říkáme tomu spíše Intuice než předvídání, neboť nevěřím, že musí klesnout na úroveň pouhých předpovědí: ona to prostě „ví“.

Ve starodávných civilizacích se mluvilo o ženských iniciacích a dnes si je pod vlivem zmatených údajů představujeme jako podivné rituály plné ďábelských obrazů. Nicméně velká ženská iniciace spočívala vždy v dobytí vlastní Duše. Všechny velké mýty všech náboženství to odrážejí takto: hrdina dobývá svou mužskou Duši, hrdinka dobývá svou ženskou Duši. A existují mýty, které nám vyprávějí o válce příslušející muži a o jiné, příslušející ženě.

Když se Héraklés rozhodne vydat do světa, neboť ho čeká 12 úkolů, aby je vítězně splnil, je zřejmé, že bude muset čelit pokušením vlastním mužům, ačkoliv mohou mít vždy charakteristiky, které platí i pro to, co je ženské.

V mýtech však existuje také jeden příběh typicky ženský: je to příběh Persefony, mladé krásky, silně připoutané ke své matce, Velké Bohyni Matce všech bohů. Jednou Bohyně zjistí, že její dcera byla unesena bohem podsvětí, hlubin země a temnot: v zemi se otevře puklina, objeví se Hádův vůz a tam, kde Persefona dováděla se svými družkami, zůstane pouze prázdnota. Persefona sestoupila do podsvětí. To je mýtus o ženě. Ve skutečnosti není přímo unesena, je to její sestup do Duše, průnik do vlastního nitra (interiorizace), její iniciace. Potřebuje tuto introspekci, potřebuje sesbírat semínka tajemného, podzemního a esoterického světa, světa mystérií a zázraků.

Démétér marně hledá svou dceru, neboť tato vystoupí na světlo světa teprve tehdy, když nastane správná chvíle. Když se Persefona vrátí na svět, vrhne se do náruče své matky, protože se znovu shledala s bohyní; v tomto okamžiku se však mladá nezkušená dívka stává opravdovou Ženou: vrátila se z podsvětí se semínky Moudrosti, na něž už nikdy nezapomene. V podsvětí se stala Dcerou Otce, a když se vrátila na zem, je Dcerou Matky; nyní má při sobě Boha i Bohyni.

.

.

Dokončila svou velkou válku. Nesoutěží s mužem, ona ví, kým je. Tento krátký mýtus odhaluje, že mnohé z oněch příběhů, o nichž si myslíme, že jsou pro děti nebo že tvoří část mytologie bez zvláštního smyslu, odrážejí Duši muže, Duši ženy, univerzální Archetypy místo stereotypů nebo předem stanovených myšlenek, z nichž se dnes pokoušíme vycházet.

Nastal čas, aby žena pro sebe vyžadovala nejen mezinárodní den, nýbrž se musí stát svým vlastním pánem, každý den v každém měsíci a v každém roce svého života. Nastal čas, aby se cítila hlavní hrdinkou svého vlastního života, aby cítila, že má sílu a schopnost udělat mnohé věci pro sebe samu na základě svých vlastních charakteristik, a aby se především cítila hrdinkou v tom, co jí umožní stát se větší, vyšší a vznešenější prostřednictvím šlechetnosti, neboť žena vždy vyžaduje a prosí, aby mohla dávat, jelikož její náruč je vždy otevřená.

Když bude žena umět dávat život, umět dávat energii, umět dávat lásku a rozdávat svůj ojedinělý druh Moudrosti, pak se stane skutečnou hlavní hrdinkou a už nebude muset čekat na jeden den v roce, 8. březen, ale v každém dni nalezne místo vyhrazené ženě a místo, které umožní harmonické soužití ženy s mužem. Tehdy snad ustanovíme Mezinárodní den lidstva a budeme se těšit z onoho míru a klidu, který musíme ve vztahu muže a ženy teprve dobýt, a to poté, co dobudeme Duši ženy a, proč ne, i Duši muže.