Meditace 12.12.2012

Viděla jsem vězení, přeplněná lidmi. Mnozí stáli a svírali ve svých rukách železné mříže. Vězení mělo tvar kruhu a jeho stavba připomínala kouli s volným středem. Cely byly po  patrech…od sklepů, kde byla tma, až po vyšší poschodí, kde bylo světlo, které sem svítilo pomyslnou průhlednou střechou. Ti vězni, co stáli u mříží, ve vyšších patrech se soustředěně dívali na prostor nad pomyslnou střechou. 

Pak se začalo pomalu spouštět bílo-stříbrné světlo, napřed kužel a pak rotující koule. Cítila jsem nesmírný klid, úlevu a lásku. Dveře cel se začaly postupně otevírat…nebylo to naráz jako-by lusknutím prstu, ale postupně.

Reakce lidí byla zvláštní, někteří vykročili pevně, jakoby věděli, kam jejich kroky směřují, ale mnoho z nich opouštěli cely váhavě, otáčeli se zpět a někteří se i vraceli. Jiní leželi dál na svých postelích a ani nezaznamenali, že jsou dveře od cel otevřené.

Takto lze vysvětlit co se v součastné době děje…je jenom na nás na našem vědomí, zda přijmeme vyšší stupeň bytí a volnost, něco pro nás v tomto tělesném složení nepoznané, nebo zvolíme jistotu, kterou máme za mřížemi.

Mnozí vtipálci teď mohou poznamenat, že jsem měla podobnou vizi s presidentem Klausem…ano i to by se takto mohlo vysvětlit. A stejně na tomto příběhu amnestie se můžeme přiučit nebo vizi lépe pochopit…mnozí z propuštěných vězňů nepochopili svoji příležitost, žít lépe a dobrovolně se do cel vrátili…ví totiž, že zde mají svoje práva, svůj klid, teplo a jídlo.

Umět se podívat pravdě do očí někdy bolí…a my bychom si museli přiznat, že jsme zbabělí jít dál do neznáma…pokud se neotevřeme sami sobě natolik, že pochopíme, že tam, kam se vracíme, není neznámo, ale náš domov.