Mír vnitřní a mír vnější – jsou možné? Prof. Jorge Angel Livraga

Život ve světě, který je komunikačně dokonale propojený, nás může přivést do stavu vnitřní úzkosti, jež se pak odráží i v úzkosti vnější. Staří Řekové to v divadelních tragédiích nazývali hybris, tedy to, co se odchýlilo od univerzální cesty, od univerzální harmonie, chyba, která vyvolává dlouhý řetězec dalších chyb.

Různé životní okolnosti vedou člověka k zaměření pouze na jeho práci, a tak jsme pomalu začali zapomínat na to dítě plné nadějí, které máme ve svém nitru a o kterém Ježíš Kristus řekl, že nám umožní vstoupit do království nebeského.

Toto malé zlaté dítě bylo ve starodávných mystériích Dionýsa srovnáváno s kouzelným delfínem, který se dokázal ponořit hluboko do vody a znovu z ní vyskočit. Je to nesmrtelné dítě žijící mimo čas a během nesčetných inkarnací se stále znovu objevuje a mizí, je však vždy přítomné, protože samotnou jeho podstatou je věčnost, trvání, stálost. V tomto filozofickém duchu se tedy pokusme zjistit, zda je možný mír vnitřní a mír vnější.

Nejprve bychom si měli ujasnit, co je to mír. Někteří jsou toho názoru, že mír je klid, nehybnost. Představme si ale člověka uvězněného v hromadě suti při nějaké velké pohromě. Nehybnost pro něj nepochybně není mírem. Někdy si lidé myslí, že mír znamená moci pracovat. Mohlo by to tak být, ale jen s prací ho také nelze naprosto ztotožnit. Mír je mnohem niternější, je to náš vnitřní postoj. A abychom mohli mluvit o míru na světě, musíme začít mluvit o míru v člověku.

Jako filozof a historik nevěřím v systémy, protože kdyby systémy byly dobré, ty všechny, které už v dějinách byly, by dávno stačily k dosažení jakéhokoli cíle.

Věřím, že mír je stav vnitřní harmonie, harmonizace sebe sama a svých vlastních složek.

Starodávní esoteričtí filozofové učili, že člověk není jen tělesnou schránkou se subjektivně chápanou duší, která se vznáší nad tělem. Člověk je mnohem složitější a pedagogickým způsobem lze říci, že se skládá ze sedmi těl neboli částí.

Kdo jsme?

Jsme mystérium. Jsme tím, co se nachází za všemi věcmi, jakýmsi pozorovatelem, který stojí za všemi druhy projevu. Jak tedy dosáhnout vnitřního míru? Trvám na tom, že když mluvím o míru, nemyslím tím nehybnost. Až na několik výjimek nevěříme, že nějaký světec z hor, muž sedící na odlehlém místě, který opakuje některou z orientálních pouček a zůstává nehybný, dosahuje takto míru. Mír nelze zaměňovat s nehybností. Ten člověk může zůstávat nehybný, ale nemusí mít mír ve svém srdci. Mír je více než nehybnost či pohyb, protože nehybnost a pohyb jsou relativní stavy a samy o sobě nemají žádnou hodnotu.

Svět ve svých zrcadlech odráží často falešné představy a staví nás do středu relativity. Je velmi těžké dát věcem jejich správnou hodnotu. Jakýkoli předmět může být velký nebo malý podle toho, s čím ho srovnáváme.

Abychom dosáhli opravdového vnitřního míru, nemůžeme ho hledat v nehybnosti ani v pohybu, ale ve správném souladu založeném na skutečné univerzální harmonii, v níž člověk není izolovaným prvkem, nepřítelem lidí a přírody, ale přítelem všeho. A přítel není ten, s kým sdílíme stůl, ale ten, kdo je nám blízký. Jak říkali staří Římané, je to člověk, s nímž jsme svorní, srdce se srdcem.

Je tedy třeba pochopit, že pro dosažení tohoto vnitřního míru se musíme sami zharmonizovat. Uvnitř nás existuje jistá přirozená harmonie, a není tedy nutné ji vytvářet; my ji svým způsobem života pouze narušujeme a znečišťujeme. Musíme hledat vnitřní soulad, a pokud si řekneme, že to dokážeme, bude to mnohem snazší.

Každá složka, která tvoří naši vlastní bytost, si udržuje jistý vnitřní separatismus. Emoce jdou svou vlastní cestou, rozum také svou a často nás napadají myšlenky, které nejsou tvůrčí, a stávají se proto mentálními formami, jež se neustále cyklicky vracejí. Jsou jako mytický had, který se kouše do vlastního ocasu; místo toho, aby logicky vystoupily na novou úroveň, zůstávají ve stejné rovině a točí se v kruhu. Kolikrát se nám stalo, že bychom takové myšlenky vůbec neměli! Tyto myšlenky projdou celým tímto procesem a pak se opakují znovu a znovu; místo toho, aby vedly k nějakému závěru, opět začínají tento kruhový cyklus. Do jisté míry to umlčuje a zabíjí náš vnitřní mír, náš prostý a obyčejný mír.

Každý z nás musí mít dostatek morální odvahy, aby našel svůj „paprsek světla“ a následoval ho, i kdyby se mu ostatní vysmívali, i kdyby mu odporovali. Musíme následovat to, co považujeme za správné, bez ohledu na to, co říkají ostatní. A nemusíme to považovat za sobecké a pohrdavé, je třeba udržet si ve svém nitru baštu individuality, baštu vnitřní svobody, bez níž mír nikdy nenalezneme. Protože jinak se budeme točit stále dokola jako prudce rozhoupané srdce zvonu, přitahováni chvíli jedním a chvíli druhým, budeme narážet hlavou ze strany na stranu, aniž bychom věděli, komu vlastně vyzváníme, zda je to kvůli smrti či slávě.

Amado Nervo v jedné básni říká: „Živote, nic ti nedlužím; živote, uzavřeli jsme mír.“ Může se to zdát k smíchu, ale je to zcela opodstatněný a přirozený pocit. Pouze ten, kdo se někdy odvážil zůstat sám na skalách u moře, kdo kráčel sám lesem, kdo dokázal být se sebou sám, zná toto spojení s přírodou, se sluncem, s hvězdami. A ví, jakou má hodnotu, když nás někdo miluje, a jak důležití jsou ti, kteří nás milují.

Milovat má větší hodnotu než být milován. Lépe je být pramenem, který dává, než studnou, která dostává. Lépe je nabízet, dávat, být schopen milovat, aniž bychom předtím uvažovali o tom, kolik nám tato láska může vynést. Tak se v nás něco probudí a začneme rozumět svému okolí. Začneme rozumět ptáku, hoře, větru a také našim bratrům, lidem. Pochopíme různé okamžiky dějin, jimiž lidstvo prošlo. Jistým pokojným způsobem pochopíme všechnu moudrost světa, která je dílem božím. A dílem božím je také univerzální harmonie, v níž jsou všechny věci navzájem spojené.

Toto spojení mezi sluncem a rostlinami, sluncem a zvířaty, zvířaty a námi, hvězdami a lidmi nám přinese vnitřní mír a budeme vědět, že to všechno vymyslel Bůh, že všechny věci byly vymyšleny takovým způsobem, aby naše utrpení bylo vždy snesitelné.

Často se ptáme, co s námi bude, až zemřeme, protože stejně jako všichni ostatní, i my jednou zemřeme. Zajímá nás to všechny, dokonce i ty nejmladší. A jakýsi vnitřní hlas nám odpovídá: a co se stalo, když jsme se narodili? Nenarodili jsme se snad docela přirozeně lidem, kteří nás chtěli jen tak, jen kvůli nám samým, a ne proto, jestli jim něco přineseme? Ti lidé byli naši rodiče. Nemáme rodiče i na druhé straně brány smrti? Možná, že nebudou stejní. Existují opravdu andělé strážní, o kterých nám vypráví tolik starodávných tradic?

Nebylo v dobách, kdy děti před spaním odříkávaly krátkou modlitbičku andělu strážnému, více vnitřního míru nežli dnes, kdy se před spaním dívají na televizi, aniž by se naučily něčemu hlubšímu?

Vnitřní mír znamená najít sám sebe, poznat, že v náruči této velké božské moudrosti jsme se nenarodili všichni pro stejnou věc a že každý má svou cestu, svůj osud, svou potravu, svůj vzduch a svůj způsob existence i projevu.

Věříme, že to všechno vymyslel Bůh. Vše, co se nám stává, vše, co se nám přihodí, je jistým způsobem naplánováno, protože pokud Bůh vymyslel, jak se má pohybovat listí na stromech, jak se mají přemísťovat malé améby, jež mají jedinou buňku, proč by nevymyslel nás, kteří jsme o mnoho složitější, v jistém směru máme větší rozsah vědomí a z určitého hlediska jsme důležitější?

Tak jako nás rodiče s nadějí očekávají, aniž by předem věděli, zda budeme synem či dcerou, zda budeme dobří či zlí, krásní či oškliví, i náš nebeský Otec musí být přinejmenším podobně laskavý. Proč si nemyslet, že nás miloval od počátku časů, že nás miluje i dnes a že nás bude milovat navždy, že jsme všichni pohrouženi do božské myšlenky, světla a lásky? Pak zmizí veškerý nepokoj, a dokonce i na životní nesnáze se budeme dívat jako na zkoušky, jako na články řetězu, jimiž musíme projít, abychom se očistili.

Připomeňme si, jak se čistila voda v Egyptě. Ještě dnes existují některé již vyschlé přehrady nebo soustavy nádrží, kde kdysi proudila voda z jedné do druhé. V Thébách byla čistička vody, která se skládala ze sedmi velkých nádrží. Voda z Nilu natekla do první a husté bahno se usadilo na dně. Ve druhé nádrži už byla čistší, a tak to pokračovalo až do sedmé nádrže, kde byla voda naprosto čistá a pitná. Když je to možné udělat s vodou, proč by to nebylo možné udělat i s člověkem? Považuji to za odraz toho, co se děje s námi.

Nejčistší voda není stojatá voda z bažiny, ale ta, která se zpěvem skáče přes kameny. Měli bychom pít z té poslední, z té nejčistší. Taková voda se pročistila díky tisícům a tisícům nárazů na kameny. Je to voda, která zpívá ve své bolesti, která vytváří bílou pěnu naděje a oblouky duhy při každém ze svých nárazů.

Člověk musí být jako voda. Musí proudit životem jako voda, skákat, zpívat, udržovat si radost a vnitřní sílu, které mu umožní téct dál a uchovat si jednoduchou a prostou moudrost vody, která vždy ví, kam směřovat a kde se nachází moře.

My někdy nevíme, kam směřujeme, ale když najdeme vnitřní kompas, budeme to vědět přesně. Všechny bolesti, rány a nesnáze pro nás nebudou ničím jiným než zkouškou. Všechny přírodní živly nás učí totéž. Kdybychom měli moudrost plamene, byli bychom skutečně velcí. Ať ho otočíme kamkoli, plamen bude vždy směřovat vzhůru. Kdyby člověk dokázal zůstat vzpřímený navzdory životním ranám, našel by mír ve svém srdci.

Pro dosažení tohoto vnitřního a individuálního míru nestačí knihy ani přednášky, je nutné pozorovat přírodu. Pozorovat vodu, oheň, vítr a hory. Abychom mohli pochopit lidskou bytost, není zapotřebí mnoho vědomostí, ale je třeba jít do hloubky a nalézt smysl všech věcí, všeho, co nás obklopuje, a toho, co máme uvnitř sebe.

Je možné dosáhnout také kolektivního míru, velkého míru? To je ještě těžší. Aby se dosáhlo velkého míru, bylo by potřeba, aby všichni lidé na světě byli mírumilovní. Dokud nebudou mírumilovní všichni lidé světa, nebo alespoň ti, kteří mají v rukou moc, ani svět nebude žít v míru. Nestačí mít velkolepé projevy o výhodách míru. Je třeba znovu najít rovnováhu, nepředstavovat si utopistické společnosti, ale společenství lidí, které pochází od Boha, žije v Bohu a směřuje k Bohu.

Tak jako mnohé jiné národy naší planety, i my jsme dostali množství teorií a schémat, ale podíváme-li se pravdě do očí, naše kupní síla se stále zmenšuje a občanská nejistota pozvolna narůstá. Problémy mezi lidmi se zvětšují a hrozby, které nad námi visí, jsou stále děsivější.

Dnes už se nepoužívají pazourkové nože či bronzové sekery, dokonce ani meče nebo pušky. Dnes se mluví o válkách galaktického typu; o laserových paprscích, které místo aby léčily, zabíjejí; o cizích špionážních družicích, které se pokoušejí zničit všechno, co bylo na světě vytvořeno; o jedovatých plynech; o látkách, které způsobí, že ze stromů opadá listí a na světě zavládne zima bez konce. S těmito hrozbami k míru určitě nedospějeme. Politická, kolektivní a sociální činnost musí den co den začínat činností pedagogickou. Nemůžeme si vymýšlet utopie, nemůžeme věřit, že na světě zavládne mír jen na základě toho, co říkáme.

Kristus řekl: „Milujte se navzájem.“ A kolik lidí se miluje? I Buddha řekl, že musíme mít porozumění a že je lépe být obětí nežli katem. A kolik lidí to chápe? Pokud tedy tito velcí lidé, boží vtělení, nebo jakkoli jim budeme říkat, nemohli změnit svět, nemůžeme ani my příliš věřit poučkám, ale tomu, co může udělat a předávat každý z nás.

Jsme přesvědčeni, že vnější, kolektivní mír nutně vychází z míru v nás samotných. Dokud budou existovat sobečtí lidé připoutaní ke hmotě, bude na světě vykořisťování. Dokud budou lidé, kteří nenávidí druhé jen proto, že mají jinou barvu očí nebo že jim nepadli do noty, bude na světě rasismus. Dokud budou existovat lidé, kteří místo toho, aby na otázku odpověděli slušně a pravdivě a snažili se pochopit, koho mají před sebou, budou rozdávat kopance a rány, bude na světě násilí. To všechno jsou zkoušky, s nimiž se musíme vypořádat, a nemůžeme přemýšlet o tom, že vydáme nařízení, které by nastolilo světový mír. Už jsme viděli, k čemu slouží nařízení, k čemu posloužila Společnost národů v Ženevě.

Musíme vytvořit nový svět, jiný svět. Toto znovuvytvoření jiného světa, nového světa se týká každého z nás. Proto tolik vyzdvihujeme jednotlivce, ne sobeckého jednotlivce, který žije jen sám pro sebe, ale člověka, který je schopen dosáhnout soužití s ostatními, který dokáže otevřít svou náruč, nejen aby žehnal, ale z bratrských citů, protože se nezdráhá rozdělit o svůj plášť s druhým nebo mu ho případně dát celý.

Bylo by asi potřeba obnovit význam slov „miluj bližního svého jako sám sebe“. Někdy je možná zapotřebí milovat bližního svého i více, než milujeme sebe, protože někteří mohou potřebovat více lásky než my. Někteří z nás jsou silní nebo jsou mladí nebo mají společenské či ekonomické postavení, ale mnozí takové věci nemají. A jsou i takoví, kteří nemají nic jiného než nataženou ruku, která žebrá. A k těm musíme cítit více lásky než sami k sobě.

Není na čase vrátit se k té základní buňce, jíž je rodina, k té základní buňce, v níž rodiče milují své děti ještě dříve, než se narodí? A tím rozhodně nemyslím všechny ty řeči o tom, co je rodina a co není. Mluvím prostě o spojení muže a ženy a o tom, zda opravdu chtějí mít dítě, zda ho opravdu očekávají s láskou. Nemohli bychom se tak chovat stále? Nemohli bychom snad očekávat s opravdovou láskou i naše učedníky bez ohledu na to, jací budou? Nemohli bychom s láskou a úsměvem vítat i své zaměstnance, kolegy v práci?

Taková zbraň by byla možná silnější než jakákoli jiná. Žádná raketová střela svět asi změnit nemůže. Ale co kdyby ho mohl změnit úsměv nebo odlišný postoj? Proč chodíme nakupovat do obchodů se zamračeným a přísným výrazem ve tváři? Co s takovou zatrpklostí můžeme získat, jak jsme mohli tak zhrubnout? Co se to s námi děje? Snad jsme se úplně nezbláznili?

Musíme se pokusit dostat z toho blázince ven a vrátit se prostě k normálnímu osobnímu chování. Nestačí o tom pouze číst, i když i to může být dobré. Potřebujeme také osobní postoje, lidský kontakt, nabídnout trochu lásky a chovat se přirozeně k lidem i k přírodě. Aby zvířata neutíkala, jakmile nás uvidí přicházet, aby člověk nebyl nepřítelem všech věcí, aby neznečišťoval vzduch a zemi; aby byl člověk součástí přírody; možná i jejím králem, ale ať je to král, který pomáhá všem; možná i jejím otcem, avšak ne proto, aby křičel, ale proto, že umí přinést malý dárek, úsměv, hezké slovo a nemusí se nechat velebit, aby ho poznali.

Ten, kdo více miluje, v jehož činech, myšlenkách i srdci je více síly vůle, je přirozeně otcem. A ten, kdo je přirozeně otcem, umí dávat všem tím nejlepším možným způsobem to, co má ve svém srdci, jednoduše, aby to bylo pochopitelné a srozumitelné.

Bylo by dobré, aby každý pocítil lehké znepokojení, a když už ne lásku, alespoň trochu míru v hloubi svého srdce. Kdyby se každý pokusil o svou vnitřní modlitbu, kdyby se každý trochu více usmíval, kdyby se ráno při východu slunce viděl v zrcadle neposkvrněný, kdyby rozdával lidem úsměvy, našel by mír.

Mír je radost, je to harmonie, znamená to dělat na světě to nejlepší. Mír je Parthenon a Velká pyramida. Mír je člověk, který jde po ulici a dokáže dát minci všem, kteří to potřebují. Je to žena, která je ve svém domě světlem pro všechny své blízké. Je to stařec, který předává své zkušenosti mladým, ne z pýchy, ale proto, aby se neposkvrnili fyzickými, psychickými či duchovními drogami a snažili se pracovat s důvěrou v budoucnost.

Buďme jako průhledná lampa, aby se světlo, které díky Bohu máme všichni, dostalo do všech stran. Pak nalezneme vnitřní mír a budeme pracovat na dosažení vnějšího míru, který se sice nezdá blízko, ale stojí za to, aby se pro něj pracovalo. Pro mír se nepracuje demonstracemi na ulicích, ale tím, že opravdu projevujeme to, co máme ve svém srdci, aby to bylo možné pocítit.

Můžeme milovat vlaštovky, kameny, lidi, vítr, staré vlajky, dávnou slávu, ale potřebujeme mír. A to je možné, pokud dokážeme v jarním vzduchu vidět znamení Boha, jakým je vlaštovka. Pokud ve vodě padající s hlukem dolů dokážeme vidět bílé nitky pěny, slyšet její píseň při nárazech a vnímat, že je vzpřímená jako plamen. Dosáhneme míru, protože mír se rodí z naší vnitřní války, z našeho velkého úsilí a jednání, z naší nezměrné lásky.

Budiž požehnáni ti, kteří dokáží cítit takovou lásku. Budiž požehnáni ti, kteří přinášejí mír. Budiž požehnáni ti, kteří mají odvahu říci, že mír je základem všech věcí, ať už za to musíme zaplatit cokoli.

Drahé věci, dobré věci něco stojí. Mír je dobrý. Plaťme za mír. Plaťme za své sny vlastním životem, bude-li to zapotřebí, aby na světě zavládl mír, aby zavládl v našich srdcích a ve všech vztazích mezi lidmi, zvířaty a rostlinami. Pak bude s námi i Bůh