To nejcennější, co bylo člověku dáno na dobu života v tomto trojrozměrném světě – je právo Volby, na kterou stranu se ve svých myšlenkách, slovech a činech chce postavit. Je to volba ‚tady a teď‘, ze kterých se skládá celý náš život.
Co je to Duše? Jaké je její poslání? Jak procítit svoji duši? A jak se duchovně osvobodit bez zprostředkovatelů? V tomto článku budeme hovořit o tom blízkém, pravém a věčném, co je v každém z nás – o Duši, jako částici Duchovního světa a o hlavním smyslu lidského života – spojení Osobnosti s Duší a nalezení nekonečného vnitřního štěstí.
Člověk má dvojí podstatu – je v něm smrtelná, a proto iluzorní Živočišná (materiální) podstata, a opravdová, živá a věčná Duchovní podstata. To nejcennější, co bylo člověku dáno na dobu života v tomto trojrozměrném světě – je právo Volby, na kterou stranu se ve svých myšlenkách, slovech a činech chce postavit. Je to volba tady a teď, mezi Smrtí a věčným Životem. A z těchto „tady a teď“ se skládá celý náš život.
Věčnost je každému člověku velice blízká. Je to nekonečnost uvnitř nás, opravdová realita v nás samotných, ale trojrozměrná iluze nás svádí svojí iluzorností. Věčnost k nám promlouvá v jazyce hlubokých vnitřních pocitů, obklopuje svojí bezmeznou láskou, volá do duchovních výšin. Mnozí lidé, když zůstávali o samotě, zažívali tento vzestup hlubokých vnitřních pocitů, cítili ten neviditelný dialog se svojí duchovní podstatou, se svojí Duší. Člověk v tento okamžik cítil teplo uvnitř hrudi, cítil, jak se jeho duše probouzí a osvětluje vědomí nepopsatelným nadpozemským štěstím. Takové momenty si lidé pamatují celý život. Je to ta cenná zkušenost, kterou si člověk odnáší za hranici života, jako to nejbližší a nejcennější. Proto je tak důležité odhodit to vnější, které je tvé duchovní podstatě cizí, najít v sobě životodárný duchovní pramen a začít v něm žít.
Znalost svojí povahy a pravého smyslu života výrazně mění hodnoty lidského života. Tyto jedinečné znalosti jsou jako doušek křišťálově čisté vody z prvotního životodárného zdroje. Stačí se ponořit hlouběji do poznání své pravé přirozenosti a člověk začíná tímto tajemstvím žít. A skrze hluboké pocity své duše žije tímto vnitřním dialogem, plným opravdové a hluboké Lásky.
Duše – to je ze všeho to jediné a pravé, co je v tomto hmotném světě přítomné. Všechno ostatní je iluze! Veškerá hmota, včetně našich těl, sub-osobností z předchozích inkarnací, myšlenky, čas a prostor, a dokonce i my jako Osobnosti – to všechno se skládá z informačních částic. Ve skutečnosti všechno, co nás obklopuje, a dokonce i to, jak vnímáme sami sebe, pokud naše Osobnost není spojena s Duší – je jen informační iluze. Jedinou existující realitou je naše Duše. „Osobnost – to je jen zárodek individuálního Vědomí možné budoucí Duchovní Bytosti.“ Rigden Djapo
Pro žijící Osobnost je důležité spojit se s Duší. To není jen touha, je to nutnost. Je to skutečný pud sebezáchovy, zachování se v Duši, která je pro člověka opravdovým zdrojem života … Mimochodem, v naší řeči tak často používáme frázi ‚přál bych si‘, ,já chci‘, a vůbec se nezamýšlíme nad jejich původem. Nicméně pokud bychom zapřemýšleli: ‚Kdo to vlastně chce?‘, ‚Kdo chce být nejkrásnější, nejchytřejší, nejlepší‘, ‚Čí touhy já jako Osobnost plním?‘, uvidíme poněkud jiný obraz. Ve skutečnosti, mnoho z našich tužeb pochází ze Živočišné podstaty.
Původním zdrojem všech lidských přání je neustálý kontakt se svojí duší, touha udržet ten nádherný vnitřní pocit štěstí – vnitřní upřímný dialog (vnitřní spojení). To je ten zdroj nekonečné inspirace, spokojenosti, nevyčerpatelné síly a lásky. Nicméně, Živočišný princip tuto jedinou duchovní potřebu zaměňuje na nespočet hmotných tužeb a přání. A tak se původní a pravá potřeba spojit se s Duší ‚tady a teď‘, kvůli upřímné čisté Lásce zaměňuje na přání v ‚neurčité potom‘ se postarat o svoji duši, a to hlavně kvůli nadpřirozeným vlastnostem svého těla, které zveličuje vlastní ego. V prvním případě člověk svojí láskou tvoří skutečný život, a ve druhém případě formuje smrt, sub-osobnost (více v článku Existence duše dokázána, Polahoda 9/2013).
V životě není nic důležitějšího, než duchovní osvobození. V tom je celá podstata našeho života. Když jsem se pozorovala a dělila se o zkušenosti se svými přáteli, zaznamenala jsem v našich myšlenkách společnou šablonu. Na cestě duchovního rozvoje jsme dříve často hledali vnější oporu – navštěvovali místa síly, vyhledávali kontakt se zajímavými lidmi, v meditacích směrovali svoji pozornost na vnější iluzorní obrazy, bavili se vizualizací a zapomínali na vnitřní podstatu duchovních procesů. Ale práce na sobě a postup po duchovní cestě mě přivedl k jednoduchému závěru, že všechno je v našich rukou a nikdo za nás nic neudělá. Vnější „berličky“ jsou jenom dočasné pomůcky. Je moc důležité vytvořit si ve své Duši vnitřní duchovní oporu. „Hledáme dveře do Duchovního světa všude ve vnějším světě, a nevšimneme si, že je celý život nosíme s sebou.“
Ve skutečnosti se veškeré znalosti nacházejí v naší Duši. Stačí se jenom upřímně otevřít Duchovnímu světu! Krásně to vystihují slova z jedné básně:
V prachu cesty, po které prošel Poutník,
Nehledej Hvězdu, která vede Poutníka.
Ve stopě Poutníka, který prošel prachem,
Nehledej Hvězdu, která vede Poutníka.
V očích Poutníka, které odráží oheň Hvězdy,
Nehledej Hvězdu, která vede Poutníka.
V srdci Poutníka, který slaví Hvězdu,
Nehledej Hvězdu, která vede Poutníka.
Jenom v Lotosu, v hloubce Květiny,
Uvidíš Hvězdu, která vede Poutníka.
Rigden Djapo
Když člověk na sobě neustále pracuje, získává nové pochopení těchto moudrých slov. Začíná cítit pro duši cenné informace, které jsou do těchto řádků schované. Díky své vlastní zkušenosti začíná rozumět, jak chudý je občas lidský jazyk a jak mnohostranná je realita duchovního světa, kterou není možné vyjádřit slovy. Duchovní cesta, to je proces poznání Pravdy. Od dávných dob se říká: „Kolik je lidí, tolik je cest.“ Nicméně, v pestrosti možností je pouze jediná cesta, která vede k Věčnosti. Najít svoji skrytou cestu a neztratit se v bludišti materiálního světa, dokáže pouze silná duchovní opora vytvořená uvnitř – osobní zkušenost při kontaktu s novými hranicemi v poznání neviditelného světa, pomocí duchovních praktik a meditací.
Duchovní cvičení jsou jen nástrojem v rukou mistra, který díky nim uvnitř sebe pěstuje chrám, v němž dochází k setkání se světem Lásky. Důležitou roli na duchovní cestě každého člověka hraje to, jak se mění uvnitř, jak dokáže kontrolovat a udržet projevy své Živočišné podstaty. Nakonec i to, jak se mění model myšlení a chování člověka ve společnosti a ve vztahu k ostatním.
„Je třeba brát situace a lidi takové, jací jsou, vždyť jakákoli situace a každý člověk v ní je dobrým učitelem. Snažit se brát z jakýchkoliv skutečností, dokonce i negativních, pozitivní ponaučení. Umět být spokojen s tím, co máš. Kořen pocitu uspokojení není ve vnějším světě, ale ve vnitřním světě člověka, v jeho hlubokém přání, které vychází z Duše. Pokud se člověk chce stát Duchovní Osobností, tak se o jeho duchovno starají i všechna jeho přání.
Člověk musí mít na paměti, že úsilí někým se zdát, ještě neznamená ve skutečnosti jím být.
Hlavní je spoléhat se na to, co je uvnitř, na to, co vychází z Duše. Nežít kvůli názorům jiných „zvířátek“. Nejlepším soudcem je Svědomí. Když se pevně rozhodnete kontrolovat svoje myšlenky, je velmi obtížné si dovolit melouchařit. V člověku je důležitá čistota vnitřní upřímnosti před sebou samým. Vždyť člověk nikdy nebývá sám…”
Rigden Djapo
autor V. Oksenenko