Už druhý den nemluvím…hlas mi odešel.
„Co znamenají nevyřčená slova?“ Ptám se potaji.
Však odpověď mi přišla, stránky jsem popsala…
v tichu otázek svých jsem nitru naslouchala…
Chodí mi vzkazy a básně, co v duši mám…ponořena do ticha, když nic neříkám...
Světlo v duši mám, přestože vše kolem stínem oplývá…
Morbidní brány do temnoty tě zvou,
cítíš pachuť, co peklem se zvou.
Dveře zaskřípou, klíč se otočí…
rezavý je, bez štěstí.
Dlouho sám tu byl…jen on a klíčová dírka…
Chtěl pozlacený být,
však v zapomnění času se ze rzí spřátelil.
Dveře těžké, dubové s pantem rozpráví…
Kdysi věřilo se v ně, že otevřou cestu ke štěstí.
Teď stojí tu a nic se neděje…
Nikdo neprojde tu a dveře to deprimuje…
Klepadlo na dveřích svoji ódu pěje:
„ Buchy, buch, zůstaly jsme přátelé.“
Suk ve dveřích, nudou zývá…
„Proč zážitků nepřibývá, proč se nic neděje?“
Zamknuté dveře, cos v sobě zazdil a duši svoji oddělil,
smutně tu v prachu stojí, špínu jsi na ně navalil…
Je lepší dělat, že nejsou…
nepřiznat, že duši máš…
Rozum opletený pentlí, nad duší vyhrává…
Však jednou, myšlenka se zrodí, co tebe nahlodá…
„Kam vedou dveře a kdo v nich přebývá?“
Však rozum myšlenku utne: „ Co chtěla bys bláznivá!“
A myšlenka tiše, v šedém koutě usedá…
Šedá však zebe, kout bez světla je…
„ Proč neznám nebe a světlo, co mě zahřeje?“
Myšlenka bosá je, stopy nedělá…
Pouhá chvilka, co člověkem prolétá.
Vzdech: „Och.“ Kde ten se tu vzal, stojí tu opodál…
„Proč vzdycháš?“ myšlenka se ptá.
„ Nevím, jen tak tu přežívám.
Jsem stínem, ale nevím čeho,
jsem bolest, co vysloveno bylo,
jsem něco, ale vlastně nevím co…
jsem to, co vzbuzuje pochybnost.“
V dalším koutě postava se narovná…
„Proč budíš mě?“ a pavučiny ze sebe sundává…
„Spánek sladký jsem měla, nic jsem nevěděla,
proč voláš mě a vyslovuješ jméno mé?“
Vzdech tiše přikrčí se: „ Tiše, ať nás nezaslechne…“
Myšlenka s pochybností se skloubí a vzdech je doplní…
Proč ve světě bloudí a ve stesku se utápí?
Kde dveře jsou, ty co vedou ke štěstí?
Komůrka v srdci, lampičku zažnula,
aby na spiklence si posvítila…
„ Světlo!“ myšlenka vykřikla…
Pochybnost jen tiše dodala
„Je to opravdové světlo, nebo jen hra stínu, co v komůrce přebývá?“
Spiklenci se na sebe podívají, nemluví…není třeba slov.
Světlo v komůrce zažehlo oddanost…
Jejich ruce spojí se, teď jedna síla je…
Síla, co ke dveřím vede je.
Komůrka v srdci, blaženě se tetelí…
Však na čase už bylo, rozsvítit světlo v ní.
Suk ve dveřích, co oči všude má,
nikdy nespí a teď udiveně šepotá…
„ Někdo sem kráčí, někdo jde k nám…
Co budeme dělat bratři…sestro, radu dej nám…“
Klíčová dírka, co oba světy zná,
to ona je pojící dírkou ke hvězdám…
„ Jen na nich je, zda dveře odemknou,
jen na nich je, zda se pozvednou…“
Dubové dveře, klika a pant, těžké je tyto dveře otvírat…
Rozum je zastihl, už na prahu stojí…
O svoji existenci on se bojí…
„Nesmíte jíti dál, tam peklo je a né ráj…“
Pochybnost chvíli zaváhá…
„Co když rozum pravdu má?“
Vzdech však první klíč uchopí…
Otočí zámkem ve dveřích…
Zázrak nastává…
(autor Danka Davano 14.4 2014...zajimavé datum:-)))