Moje oči luští řádky na internetu: „A ejhle, další výzva,“ napadne mě, když pročítám literární soutěže. Po chvilce bloudění mých očí po sněhobílé stránce s texty mnou projede chlad. „Býváme hořcí i zlí, když příliš dlouho a beznadějně po něčem toužíme a o čemsi sníme, zatímco se nám lhostejnost světa vysmívá.“
Chvíli tiše poslouchám ozvěnu ve své hlavě, která se snaží naladit na případnou vlnu tohoto textu. Myšlenky se divoce přelévají ze strany na stranu a já si připadám jak námořník na rozbouřeném moři. Nemohu se zachytit. Obloha s černými mraky je tak vysoko a dno moře tak hluboko. Tóny, které vydávají teskný zvuk mají pachuť hořkosti... To asi „Myšlenka“ na beznaděj, identifikovala její chuť. „Brrr...“ Opět mi projede vlna chladu po páteři. Pěkně pomalu od konečků vlasů sestupuje centimetr po centimetru dolů až po konečky prstů na nohách a studí a zebe: „Hmm, takhle asi mrazí lhostejnost,“ napadá mě, když můj prst mačká klávesnici mého patřičně opotřebovaného notebooku, abych opustila ledově beznadějné téma, které je tak vzdálené a blízké zároveň.
„Nechci psát o tom, že jsem hořká a zlá a netoužím psát o beznaději,“ v tu chvíli mě napadá. Rozbouřený tok mých myšlenek se utišil, oblaka pročísl blesk a hladina moře se zklidnila.
„Copak tě tak popudilo, copak tě tak rozlítilo?“ Vkradla se opět „Myšlenka.“ Přivřela jsem oči a hledala pro ni odpověď. „Možná bolavé místo, které jsem vytěsnila ze svého nitra, udělala z něj tabu nebo dokonce před ním utekla, abych nevnímala lhostejnost člověka...možná by se těch lidí našlo i víc...“
„Myšlenka“ v mé hlavě nabrala dech: „Vida, začala jsi komunikovat a přemýšlet nad tím, co ti vadilo na této větě. To není špatný začátek.“ Šibalsky přivírá oči a snaží se zadívat do těch mých. Napřed cítím, jak mnou prochází rozpaky, pak zavírám dveře a odcházím. Ne, neodcházím...zbaběle utíkám...
„Je den před odevzdáním daného tématu,“ zalomcuje se mnou pomyslná ruka „Myšlenky“ a vzbudí mě uprostřed noci. „Opravdu nemáš, co bys mi odpověděla?“ Zvědavě sleduje mou ospalou tvář, která se pitvoří a schovává za prachovými polštáři. „Kolikrát se ti nechtělo žít, pocit, který každý v sobě má. Starý rok končí, Nový nastává. Nikdo se neptá roku, který právě dokončil svůj běh, zda vyřknul všechno a všem. Nikdo jej už neposlouchá, všichni k Novému roku vzhlížejí. Snad jen pár lidí vzpomene si, na pár jeho dní... Myslíš, že se někdo zeptá, co zůstalo nevyřešené v povzdálí?“ „Myšlenčina“ slova na mě uprostřed noci doráží.
Sedám si. Lampičkou u postele se snažím „Myšlenku“ osvítit. „To víš, že si vzpomenou, někteří i sklenku zvednou a se Starým rokem si připijou...“ „A myslíš si, že zeptají se, co jim chtěl říct? Každý jen svou měnu měří a s lhostejností se objímá. Napadlo tě, co řekl by Starý rok ten sám?“
Tiše mlčím. Nic neříkám, věty její skládají se a obžívají v dějinách...Ve svých snech jsem dvakrát umírala, stejně jako Starý rok jsem si připadala. V nebi mi řekli, že ještě nepřišel můj čas. Hlavu do světla mi položili, nohy na zem dali zas. A já chtěla krajinou letět a necítit srdce žal. Byla to jejich pomsta, či lhostejnost? Dnes už se musím tomu, co se dělo pousmát. Asi opravdu nebyl ten správný čas. „A pak?“ Vítězně „Myšlenka“ špulí své rty. Noc temnotu svou už zbělela...
Do ruky beru svoje pero a začínám psát...ano, vždyť i já mohu k tomuto tématu mnoho svých slov dát...
Jak začala jsem se ptát a odpovědi přicházely, byly tak prosté a logicky mi zněly. Však k čemu mi jsou, když je marná snaha má a lhostejnost světa dýchá na záda má.
Snad Nový rok, co přijde, někdo vyslyší a oči přivře a zaposlouchá se do vět, co chce říct... Že nechce na kazatele si hrát a kázat morálku, chce jen v míru žít a odpovědět na otázku: „Co on by z duše rád?“ V lásce svou „Lásku“ objímal a byl by velmi rád, kdyby člověk člověka si vážil, naučil se ho ctít a milovat, kdyby zlobě, lhostejnosti a závisti přestal naslouchat. Den po dni příběhy se rodit budou, den po dni bude marná snaha má, lidstvo lhostejnost svou, k této Zemi, zas nepřekoná. Nebo...možná, snad? Naděje malinká svitla s přicházejícím dnem. Pojďme ruce spojit a Nový rok přivítat...
Je jedno, co jsem zde napsala, pokud lhostejnost, lhostejností zůstala a nepřestala se smát...