Vize - Domov

 Blížila jsem se k půvabné krajině. Blížila jsem se k ní a cítila větší a větší lásku a klid…

“Už letí, už letí!“ křičel hlouček malých dětí v bílých košilkách s bosýma nožkama. Přistála jsem uprostřed nich a v tu chvíli si moje pozemská mysl uvědomila: „ Ale vždyť já vím, že umím létat a že to dokážu rychleji než letadla.“ Pokaždé, když letím letadlem, cítím se svázaná, nikoliv strachem, ale touhou, která někde uvnitř mne ví, že se dokážu přemisťovat rychleji.

Přivítala jsem se s dětmi, skotačily a vesele mě objímaly. Ten pocit byl tak silný, že mi vyhrkly slzy do očí. Pak se uklidnily a pomaličku se rozestoupily, přicházeli dospělí…a já s úctou a snad i pokorou k nim přistoupila blíž. Byla to moje rodina. Přivítala jsem se s rodiči, které zde na Zemi neznám a s mužem. Díval se na mně s laskavýma a trpělivýma očima...jeho úsměv znám: „Odpust mi, že jsem byl na Zemi na tebe tak zlý, ale jinak by ses nemohla vrátit a mně se po tobě už stýskalo.“  V tu chvíli se moje pozemská mysl rozzářila…ano měl pravdu, věděla jsem, s kým mluvím a co všechno musel udělat, abych se ve svém duchovním životě otevřela, našla a mohla se vrátit, věděla jsem, že v minulém životě jsem si sáhla na život a nebylo mi umožněno se vrátit mezi své milující, dokud tuto karmu s lidmi, kteří v příběhu byli zainteresováni, nenapravím…ztracená duše, se nyní může vrátit domů… 

Pochopila jsem, jak je důležité mít nulovou karmu…a pak tam stál on, můj bratr Josua, i on byl v bílé košili jako všichni zde přítomní, přes prsa měl hnědý kožený pásek, který pokračoval kolem pasu. “Vítej doma.“ Řekl a objal mě, pak jsme spolu hovořili a během naší rozmluvy, jsem si začala uvědomovat, že postupně sem přichází další a další lidé. Všichni se začali navzájem vítat a já poznávala lidi, které jsem poznala v tomto životě, shledání s nimi bylo velmi krásné a bouřlivé.  A tak jsem pomyslela, že chci být už s ním, se svým mužem a myšlenka mě přivedla k němu. Vzal mě za ruku a zeptal se mě, zda jsem se se všemi už přivítala a jestli nastal čas být spolu sami. Moje pozemská mysl, trochu zapochybovala, stáli jsme uprostřed snad tisíce lidí a nikde nebyla možnost samoty…jakoby cítil mou obavu, vzal mě za ruku, v tu chvíli jsme stáli v dřevěné chaloupce a byli jsme jen já a on…

Zkuste se zamyslet nad tím, proč vás lidi trápí…a zkusme si připustit, že ti co s námi slepě souhlasí, nám duševní růst neumožňují, nemáme důvod vedle nich růst, pak se většinou stane nějaká zlá věc, onemocní někdo z rodiny, či jiná pohroma, která nás násilím na tuto cestu dovede. Zjistila jsem, že lidi, kteří jsou na nás přísní či dokonce zlí, jsou doma našimi bližními a šli s námi na zem, aby nám pomohli udělat nápravu v naší karmě, či aby nám pomohli splnit náš úkol, který jsme si vzali a domluvili si jej před tím, než jsme se narodili.

(VLOŽENO 6.1.2013)